Spratek však do sebe absorboval i něco od ostatních žánrů a úmyslů. I přes důraz na sociální a psychologický podtext díla se u něj čas od času zasmějete, nebo pousmějete. A na mnoha místech vás četba/poslech hřeje. Snad pro způsob, jakým autorka příběh zpracovala. Bez snahy o literárnost se totiž drží co nejupřímnější výpovědi. Což těší, i když je potřeba takový přístup přijmout. Nese sebou totiž vyjadřovací naivnost (ta však souvisí s určitou mírou naivity samotné učitelky a také se světem dětí) a strohost až neomalenost. Chvílemi bych si přál, aby autorka byla více spisovatelkou a méně zaujatou pedagožkou, jenže ona věděla, co dělá.
Pozvolna mi docházelo, že jde o jakýsi dialog se mnou, čtenářem/posluchačem. Haydenová povídá o sobě a o škole a jedné třídě, kde pobíhalo několik nezbedných, nezvladatelných dětí, které nemohly být v normální třídě s normálními dětmi. Vypráví o nich tak, jako byste s ní seděli u čaje, který vám možná bude stydnout, protože Haydenová umí vyprávět poutavě. Přičítám to jejímu osobnímu zaujetí a také tomu, že si za titulní postavu zvolila jednu z dívenek, šestiletou Sheily. K ní si vybudovala zvláštní vztah, od začátku cítila, že do takové třídy nepatří. Je otázkou, zda během vyprávění nabudete podobného dojmu, nebo vás naopak místy až nelítostivé chování Sheily přesvědčí, že prostě zvláštní třídy existovat musí.
Aniž bych nyní měl v úmyslu zabíhat do detailů problematiky za/odčleňování dětí, kvituji na knize právě ten aspekt, který na různých místech knihy vrací do hry otázku, co stojí za nevyzpytatelným/nezvladatelným chováním dítěte, co jej od ostatních izoluje a kdy a v jakých případech do toho má/může vstupovat Systém. Naštěstí si Haydenová uvědomuje, že by Spratek mohl sklouznout k povrchnímu brojení proti nejrůznějším sociálním nespravedlnostem, proti krutosti některých rodičů, mohla by coby autorka svého „spratka“ hájit a dělat z něj oběť systému. Ke všemu tomu má nakročeno, ale – byť to může být subjektivní soud – rozumně se ubrání.
Celek mi mnohem více připadá jako lidsky zachycená kapitola ze života speciálního pedagoga, který sám se sebou bojuje, s metodami, které mohou na papíru fungovat, ale v praxi často vnější okolnosti i naše emoce vytváří odlišnou realitu.
Spratek má svoji zvukovou podobu a i když hudební doprovod si mnoho pozornosti nezaslouží, vynahradí to Simona Babčáková. Jako s interpretkou audioknih s ní doposud nemám žádnou zkušenost, proto jsem si na ni zkraje poslechu zvykal. Příliš se mi její hlas pojil s figurkoidními výstupy v Comebacku nebo Čtvrté hvězdě. Jenže i když ve vážnějších/smutnějších chvílích Babčáková balancovala na hraně sentimentu, postupně jsem si její hlas oblíbil a propojil s ústřední hrdinkou. Možná že určitá nevyrovnanost projevu ladila dobře i s onou neliterárností textu. Třeba na tom mají ale větší podíl momenty, kdy Babčáková přecházela do přímé řeči dětí.
