Enid Blytonová patřila v žánru dětské literatury ve své době k absolutním superstar. S její tehdejší popularitou by snad šly srovnat jen úspěchy Astrid Lindgrenové či později J. K. Rowlingové. Přestože se zápletky dílů série postupně začaly podobat jako vejce vejci, autorka je dokázala dětem podat tak, že je mladí čtenáři stále hltali s podobnou vervou, s jakou se jejich protagonisté pouštěli do obložených chlebů a dalších dobrot, kterými je spisovatelka bohatě zásobila. K příběhům Správné pětky je ovšem dnes vhodné přistupovat s dětskou optikou a přihlédnout k době vzniku příběhů. V případě dílu SPRÁVNÁ PĚTKA už v tom zase lítá obzvlášť.
Podobně jako v některých dalších dílech, i tentokrát se děj točí okolo zápisníků strýce Quentina, které se stanou cílem zlodějů. Jenže slavný vědec je před svým odjezdem do ciziny dobře schoval, což zatáhne jeho dceru George s bratranci Juliánem, Dickem a benjamínkem Annou do velkého dobrodružství, v němž nechybí únos, nehoda helikoptéry a dokonce ani omámený Georgin pes Tim! Správná pětka se ale bude kromě zločinců potýkat i s nepříliš vychovaným děvčetem Kájou, které se zničehonic ve vesnici objeví, a kromě toho, že se stejně jako George obléká do chlapeckého, nemůže se od party našich kamarádů více lišit.
V knize je děvče popisováno jako ušmudlané snědé stvoření, které nemá slušné vychování. Žije jen s otcem, který jako invalida musel skončit u cirkusu a spolu putují krajinou ve skromné maringotce. Přístup dětí ke Káji, včetně jindy umírněného a slušného Juliána, je nečekaně povýšený až urážlivý. Vždy tak vychovaná čtveřice dívku odhání s tím, že nevábně páchne a na pláži, kde si parta hraje, proto není vítána. Jako by za svůj stav mohlo děvče samo, berou kamarádi Káju na milost až ve chvíli, kdy jim pomůže z bryndy. Ani tehdy však nedojdou k sebereflexi, vyznění je spíše takové, že teprve poté si malá „hastroška“ zasloužila přízeň ostatních. Dnes je tedy na místě alespoň edukace ze strany rodičů, jak snadno se nejen tehdy stávaly děti ze znevýhodněných poměrů často neprávem cílem posměchu a opovržení.
Opovržení či alespoň, řečeno duchem tehdejší doby, přísné pokárání by si za svou práci však zasloužil překladatel románu Jaroslav Piskáček. Ten příběh připravil pro české vydání Egmontu v roce 1994. Ani tehdy, ani u Albatrosu, kde text vyšel v reedici roku 2011, si ovšem nikdo nevšiml poměrně zásadních přešlapů překladu. Že je místy neobratný a těžkopádný, je přitom to nejmenší (například o maringotkách mluví jako o karavanech, což v češtině evokuje zcela jiný dopravní prostředek).
Prvním prohřeškem je nekonzistence, s jakou je nakládáno se jménem George, o které se dokonce v rámci jediné pasáže mluví nejprve jako o George, poté o Georgině a následně dokonce jako o Jirce. To se naštěstí podařilo audioknižním tvůrcům vychytat a sjednotit s předchozími díly z pera jiné překladatelky. Nedokonalé počešťování jmen je ovšem bolestí série překladu jako celku, protože třeba jména Julián a Anička v rámci všech dílů kontrastují s originálními jmény George, Dick, Joan či Quentin. V našem případě se z Jo a zloducha Red Towera se díky Piskáčkovi stali Kája a Černodub (u něj se dá překřtění vysvětlit hříčkou s názvem stromu, což hraje v příběhu svou úlohu).
Co ovšem nemá vysvětlení, je naložení s postavou dalšího zločince Markhoffa, kterého na některých místech překladatel opatřil přezdívkou Bill, která se v anglickém originále nevyskytuje. Pokud by motivem byla snaha zjednodušit složité jméno postavy pro malé čtenáře, nedává smysl, aby překladatel v celém textu používal obě jména rovnocenně a posluchače všeho věku tím mátl ještě víc. Pravým důvodem by možná mohl být odstaveček, který si do textu Piskáček připsal: „Narozdíl od Billa, jenž se ve skutečnosti jmenoval Markhoff, což se každému špatně vyslovovalo, (Černodub) věděl, jak přezdívka Bill vznikla. Markhoff se blížil k hloučku kumpánů a někdo z nich zavolal: ‚Hele, debil!‘ Všichni slyšeli: ‚Hele, jde Bill!‘ A to už mu zůstalo.“ Má takový infantilní vtip jako vystřižený z laciných osmdesátkových estrád co dělat v dětské knize, navíc když je od A do Z výmyslem překladatele? Patrně podobné úpravy nikdo z kupujících neočekává. Piskáček se navíc rozhodl původní text vylepšit i na dalších místech. Například se mu zdálo, že dvě závěrečné věty jsou nadbytečné a příběh lépe vyzní, když skončí pointou v závěru předposledního odstavce, původní dovětek tedy z překladu vynechal. Je politováníhodné, že Albatros nechal tyto přinejmenším problematické pasáže bez povšimnutí a audioknižní vydavatel dostal ke zpracování takto nevyhovující text. Dodejme jen, že odpovědnou redaktorkou byla v případě původního vydání Ivana Mergerová, text redigovala Hana Vrbová.
Tým audioknižního vydavatele v čele s režisérkou Markétou Jahodovou a herečkou Michaelou Maurerovou se v rámci daného textu s nahrávkou popasoval tradičně na výbornou. Hereččin zápal pro dětské role ani v devátém příběhu neutuchá, použité hudební motivy se oproti předchozím dílům naopak proměnily, takže nepůsobí repetitivně, pokud už máte některá dobrodružství Správné pětky naposlouchána. Škoda jen, že nikoho nenapadlo, že víc než obhroublé výrazy do světa Enid Blyton nepatří; takto budou mít rodiče zejména menších posluchačů nezkažených spolužáky ve školce či ve škole o jeden peprný výraz k vysvětlování více.
