Román je rozdělen do osmi kapitol, které se odehrávají vždy v srpnu, pokaždé v jiném roce. Na začátku zastihujeme sedmnáctiletou hlavní hrdinku Danielu na rodinné oslavě jako přemýšlivou a cílevědomou dívku, kterou v rozletu brzdí především úzkost pramenící z nepříliš šťastné rodinné konstelace. Sledujeme pak její nadějeplnou emancipaci, která se zdá vrcholit během studia na vysoké škole a která by chtěla dospět k úspěšnému završení ve vztahu s charismatickým mladým mužem Štěpánem. Jenže to, co bude následovat, přemění Danielin život v noční můru, z které se není možné probudit.
Tématem románu je totiž manipulace ve vztahu a psychické násilí, tedy cosi dlouhodobě opomíjeného a až v posledních pár letech vynášeného na oči veřejnosti několika málo aktivisty a aktivistkami, které se rekrutují z prostředí profesionálních právních a neziskových organizací, jejichž účelem je pomoc obětem (nejen) takového násilí.
Termínem, který se v souvislosti se Stanjurovou prvotinou skloňuje nejčastěji, je gaslighting, extrémně odporný způsob, jakým narušený jedinec dokáže manipulovat se svým partnerem. Toto zvláštní slovo (doslova znamenající „svítit plynem“) pochází z divadelní hry Patricka Hamiltona a především z její následné filmové adaptace režiséra George Cukora Plynové lampy (1940), v níž je hlavní hrdinka vystavena ze strany svého manžela (zejména pomocí změn intenzity plynového osvětlení) takové manipulaci, až pochybuje o vlastním duševním zdraví a jen zázrakem a za cenu obrovského sebe-vypjetí unikne internaci v psychiatrické léčebně.
Takové formě psychického teroru je vystavena i Daniela, a jelikož jde o teror nenápadný a bez očividných fyzických zranění, nedostane se jí zastání, pomoci a ani pochopení od nikoho z jejího okolí. Pro své téma, které má Jakub Stanjura očividně podrobně zmapované, se Srpny zařazují mezi nejdůležitější a společensky nejpřínosnější české knihy vůbec.
Ale!
Přes veškerou naléhavost a důležitost tématu jsou Srpny především uměleckou prózou založenou na příběhu, originální stylistice a pečlivé, kreativní práci s jazykem. Jde o prózu stručnou i bohatou, vyčištěnou od balastu, o text právě tak přesný, jako básnický. Především dva stylotvorné prvky jsou zde zajímavé: Za prvé, vyprávění v přítomném čase, které jakoby posilovalo pocit čtenáře, že je svědkem Danieliných prožitků, které jsou ve své unikátnosti všeobecné. Čtenář sleduje Danielinu sporadickou radost, její bolest, proud jejích myšlenek, úvahy o přečtených knihách či přemítání o vlastní hodnotě jako cosi naléhavého, co se v jazyku knihy zpředmětňuje ve své originalitě a jedinečnosti jako obraz obecného lidského typu. A za druhé je příběh vyprávěn ve třetí osobě, což by mělo přinést důležitý distanc od děje i prožitků hlavní hrdinky, přesto se tak nutně neděje. Pokud totiž čtenář přijme Stanjurovu hru, snadno a rád se stane její součástí, tudíž racionální reflexe přečteného může nastat až ex post.
Tématem románu je totiž manipulace ve vztahu a psychické násilí, tedy cosi dlouhodobě opomíjeného a až v posledních pár letech vynášeného na oči veřejnosti několika málo aktivisty a aktivistkami, které se rekrutují z prostředí profesionálních právních a neziskových organizací, jejichž účelem je pomoc obětem (nejen) takového násilí.
Termínem, který se v souvislosti se Stanjurovou prvotinou skloňuje nejčastěji, je gaslighting, extrémně odporný způsob, jakým narušený jedinec dokáže manipulovat se svým partnerem. Toto zvláštní slovo (doslova znamenající „svítit plynem“) pochází z divadelní hry Patricka Hamiltona a především z její následné filmové adaptace režiséra George Cukora Plynové lampy (1940), v níž je hlavní hrdinka vystavena ze strany svého manžela (zejména pomocí změn intenzity plynového osvětlení) takové manipulaci, až pochybuje o vlastním duševním zdraví a jen zázrakem a za cenu obrovského sebe-vypjetí unikne internaci v psychiatrické léčebně.
Takové formě psychického teroru je vystavena i Daniela, a jelikož jde o teror nenápadný a bez očividných fyzických zranění, nedostane se jí zastání, pomoci a ani pochopení od nikoho z jejího okolí. Pro své téma, které má Jakub Stanjura očividně podrobně zmapované, se Srpny zařazují mezi nejdůležitější a společensky nejpřínosnější české knihy vůbec.
Ale!
Přes veškerou naléhavost a důležitost tématu jsou Srpny především uměleckou prózou založenou na příběhu, originální stylistice a pečlivé, kreativní práci s jazykem. Jde o prózu stručnou i bohatou, vyčištěnou od balastu, o text právě tak přesný, jako básnický. Především dva stylotvorné prvky jsou zde zajímavé: Za prvé, vyprávění v přítomném čase, které jakoby posilovalo pocit čtenáře, že je svědkem Danieliných prožitků, které jsou ve své unikátnosti všeobecné. Čtenář sleduje Danielinu sporadickou radost, její bolest, proud jejích myšlenek, úvahy o přečtených knihách či přemítání o vlastní hodnotě jako cosi naléhavého, co se v jazyku knihy zpředmětňuje ve své originalitě a jedinečnosti jako obraz obecného lidského typu. A za druhé je příběh vyprávěn ve třetí osobě, což by mělo přinést důležitý distanc od děje i prožitků hlavní hrdinky, přesto se tak nutně neděje. Pokud totiž čtenář přijme Stanjurovu hru, snadno a rád se stane její součástí, tudíž racionální reflexe přečteného může nastat až ex post.
Kniha, která má nepochybný potenciál významně zasáhnout čtenáře na citlivých místech, inspiruje k velkému množství otázek. Jen namátkou: Kde jsou hranice, za které se nesmí zajít? Nakolik je princip gaslightingu čímsi, co je vlastní každému člověku, byť třeba jen v míře, která není pro okolí ohrožující? A co třeba, zda gaslighting není i principem, kterým prostřednictvím potlačování myšlenek a pocitů ovládáme sami sebe, jak o tom referuje psychoanalýza?
Naléhavost ve stylu i naléhavost v tématu se v plné míře týkají i interpretky zvukové verze románu, herečky pražského Národního divadla Veroniky Lazorčákové. Její slyšitelný prožitek a uměřené a uvěřitelné herectví, s kterými k textu přistoupila, posouvají její výkon do sféry, kdy přestává být pouhou zprostředkovatelkou textu. Ono „něco navíc“ v jejím výkonu vybízí k natolik intenzivnímu vnímání textu, jakoby snad ani neplynul z reproduktorů či sluchátek, ale přímo z hlubin posluchačovy mysli. Tento mimořádný výkon je ovšem umožněn nevšedním talentem a pílí interpretky, právě tak jako mimořádnou literární kvalitou předlohy.
Vše ostatní v audioknize v režii Heleny Rytířové umocňuje dokonalou synergii textu mladého spisovatele a výkonu mladé herečky: střídmé použití hudby, pečlivě ohlídaný střih i zvuková čistota nahrávky. Nenápadný a nikterak široce propagovaný román se stal literární událostí a také audiokniha jistě bude zaslouženě mít své výsadní postavení u těch z nás, kdo rádi konzumujeme literaturu ušima.
