Sem tam jsem na Šťastný blog narazil, vlastně jsem tehdy měl i štěstí – ty příspěvky, které se mi před oči dostaly, skutečně nasákly jistou příjemnou dávkou hřejivosti. O to větší zklamání na mne čekalo při poslechu Šťastné knihy. Možná kvůli potřebě si vpustit do uší opravdu něco hezkého a něco, co může člověku ukázat, že radosti se schovávají za dveřmi, stačí jim jen trošku jít naproti, jsem sesbírané texty nahrál do své knihovny. Večer ulehl a těšil se. A začal poslouchat.
Nejprve následoval šok. Netuším, koho napadlo oslovit Marii Ludvíkovou, ale tato šedesátiletá rodačka z Hlinska je nejen o dobrých dvacet let starší než autorka textů, ale bohužel proti náladě knihy (tedy zejména jejímu přebalu a způsobu, jakým komunikuje s potenciálními čtenáři) jde i její způsob četby. Ludvíková vypráví jednotlivé zážitky z osobního života Barbory Šťastné, bez ohledu na to, zda jsou zrovna více či méně humorné či jiskřivé, jako unavená žena, která pozbyla radosti. A jako by ji snad i obtěžovalo, že ty historky má někomu sdělit. Vyznění knihy je pak naprosto protichůdné.
A když k tomu připočtu fakt, že i po obsahové stránce se Šťastné moc nedaří působit pozitivně a konstruktivně, doléhá na mě Šťastná kniha s až znepokojivě frustrujícím dojmem. A nezachrání to ani docela vydařené (a pozitivně laděné) hudební předěly.
Šťastná kniha je ve své zvukové variantě příkladnou demonstrací, jak moc záleží na volbě interpreta, a to nejen s ohledem na schopnost dobře číst (ve smyslu práce s artikulací či řečovými gesty), ale i na charakter jeho hlasu. Emoce, které z četby jdou by neměly být ani trochu v rozporu s emocemi, s jakými pracuje text.
