Jiří Křižan svou jedinou prózu napsal už na sklonku 60. let, v době normalizace vyšla ve Švédsku a v Nizozemí. Sám její autor ji později adaptoval do podoby filmového scénáře, podle něhož natočil v roce 1990 režisér Martin Hollý snímek Tichá bolest s Ivanem Jiříkem a Rudolfem Hrušínským v hlavních rolích. Jeden z nejsilnějších filmů o padesátých letech však v době premiéry přilákal jen málo diváků a později nezaslouženě zapadl někam mezi Tankový prapor a Černé barony.
Stín je silně autobiografickým textem. Jiří Křižan byl, stejně jako jeho Jarek, vyhozen z politických důvodů z gymnázia, jeho otec byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu a popraven, stejně jako Kadavý i Křižan musel projít ponižující náhradní vojenskou službou. Všechny tyto životní etapy dokázal teprve sedmadvacetiletý autor zachytit v literárně i obsahově velmi zralé novele, která dodnes nevyčpěla, naopak získala na síle.
Vydavatelství Tebenas přistoupilo ke zvukové podobě Stínu s pečlivostí, která se projevila už ve výběru interpretů. Josef Somr je ve svých 85 letech pro postavu stejně starého dědy z Křižanova příběhu ideálním představitelem. V jeho hlase zaznívá zkušenost, smutek i ona tichá bolest, kterou v sobě zemitý děda nese. Díky svým moravským kořenům dokáže mluvit v nářečí velmi přirozeně a ve výsledku je tak jeho postava opravdovější než Hrušínského děda ve filmovém zpracování.
Důstojným partnerem Somrovým je v audioknize o čtyřicet let mladší Pavel Batěk. Herec činohry Národního divadla, s několikaletými rozhlasovými zkušenostmi, je obsazován do samostatných audioknižních četeb stále častěji a v jeho projevu lze utěšeně pozorovat profesní posun. V Křižanově Stínu mu byla svěřena dějová linka s Jarkem Kadavým, tedy především líčení vojenského života. Batěk v něm nesklouzává ke grotesce, humorné situace v jeho podání působí spíše mrazivě a dokreslují krutost doby, ponížení a beznaděj.
Křižanův text je pro hlasitou četbu velmi vhodný, obsahuje dobře napsané dialogy, má pravidelný rytmus, takže do něj nebylo třeba nikterak dramaturgicky zasahovat. Režisér Robert Tamchyna se tak mohl soustředit na práci s interprety. Dohlédl na jednotné volné tempo jejich četby a občas si dovolil i drobná zvuková zpestření, jako například potahování z cigarety.
Hudební složka, kterou pro Tebenas už tradičně obstarává skladatel, textař a hudebník Raven, dosáhla v případě Křižanova Stínu nové, vyšší úrovně. Jednoduchý motiv získává v barvitých smyčcových aranžích na síle a v závěrečné tematické písni zaznívá ve velkolepé, a přitom skromně tiché podobě.
Po více než padesáti letech od jeho napsání, si posluchači mohou vychutnat zralou sílu Křižanova textu, podobně jako dlouho hledanou dědovu slibovicu jádrovicu.
