Jaroslav Foglar napsal počátkem třicátých let několik klukovských příběhů, které se mu však zpočátku jen obtížně dařilo dostávat do tisku. Jeho prvotina Hoši od Bobří řeky tak byla uváděna nejprve časopisecky na pokračování, upravené a rozšířené knižní vydání přišlo na řadu až v roce 1937. Román má vcelku přímočarý, nekomplikovaný děj, Foglar pojal toto dílo více než ostatní své knihy jako propagaci skautingu a návod, jak by podle jeho představ měla probíhat výchova mládeže. O téměř půlstoletí později se k postavě Rikitana a jeho dvanácti svěřenců vrátil, Strach nad Bobří řekou ale má úplně jinou atmosféru a poselství, než původní titul.
Na rozdíl od většiny svých příběhů se Jaroslav Foglar rozhodl příběh zasadit do konkrétní doby, konkrétně do Protektorátu. Třebaže pro nacisty používá výraz Nepřítel, skutečné události víceméně věrně kopírují realitu počátků druhé světové války. Nechybí popis perzekucí po atentátu na Heydricha (v knize ovšem nejmenovaného), knižní kolaborantská organizace Prapor zase měla svůj předobraz v hnutí Vlajka. Jakkoliv by se mohlo zdát, že samotní Hoši od Bobří řeky jsou smyšlení, není tomu tak. Foglar v nich zidealizoval svůj skautský oddíl Pražská Dvojka, ostatně dokonalý vedoucí hochů Rikitan je víceméně autorovým alter egem. Pro Strach nad Bobří řekou si proto vypůjčil i některé skutečné události z činnosti vlastního oddílu ze čtyřicátých let, jako přesun klubovny do starobylé věže. Dokonce ani její zapečetění gestapem a následnou tajnou výpravu pro v ní uložené a zabavené věci si nevyfabuloval, pouze literárně poupravil.
Strach nad Bobří řekou se ale mezi autorovými příznivci nesetkal s takovým nadšením, jako první dobrodružství. Snad byla na vině tísnivá atmosféra, přesazení značné části děje do kulis města, či některé otazníky, na které skalním fanouškům chybějí odpovědi (totožnost záškodníka, otevřený konec). Také nová třináctka bobříků, které hoši loví, je už poněkud uměle nastavovaná. Příběhu výrazný časový rozestup od napsání prvního románu skutečně asi do jisté míry uškodil, co naplat, autorovi v době jeho dokončení táhlo už na osmdesátku. Některým dnešním mladším čtenářům může ale naopak díky napětí a dramatičnosti, které v prvním díle takřka chybějí, připadat dvojka o něco čtivější a výtky zkušenějších dospělých možná i přehlédnou.
Zvukové podoby Strachu nad Bobří řekou se pro nakladatelství Albatros ujal režisér Jakub Tabery. Ten tak vystřídal Jiřího Tušla, který před šesti lety vedl při četbě Hochů od Bobří řeky herce Jana Medunu. Ani ten se na Strachu nad Bobří řekou nepodílel, namísto toho byla úloha interpreta svěřena Martinu Zahálkovi. Medunův mladistvý projev více korespondoval s postavami příběhu, na druhou stranu pro temnější druhý díl se Zahálkův hlubší vypravěčský projev hodí lépe. V některých odstínech připomíná zkrácenou rozhlasovou četbu v podání Alfreda Strejčka, která vznikla počátkem devadesátých let. Zahálka čte oproti ní o něco pomaleji, rozvážněji a soustředí se na postihnutí proměnlivých nálad příběhu i odlišení dětských postav od dospělých. Je jen škoda, že se na několika místech nepodařilo režii uhlídat interpretova přeřeknutí. Hudební doprovod je nečekaně živý a veselý, jako by svou hravostí chtěl spíše vyvažovat atmosféru románu a ne s ní korespondovat.
