Svět audioknih a mluveného slova u nás bohužel nemá jednotný slovník, pojem dramatizace je proto často chápán různě. Rozhlasáci takto v duchu divadelní definice označují adaptaci již existujícího literárního díla (například románu) do podoby hry, nikoliv původní kousek napsaný přímo pro rozhlas. Běžní posluchači si pod tímto slovem ale většinou představí jakoukoli hru či seriál bez ohledu na původ textu. Dramatizace je pro laickou veřejnost protikladem četby – filmem bez obrazu, kde hlasy herců doplňují ruchy a hudba. Zločin na českém Klondajku napsal držitel Českého lva Jan Hecht přímo pro Audioteku a nahrávka vznikla jen v dvouhlasém pojetí – označení díla jako dramatizace či superprodukce ze strany vydavatele tak může být pro někoho zavádějící. Přesnější pojmy audiohra či audioseriál užívají spíše odborníci a samotní posluchači si je příliš neosvojili, i my proto budeme nahrávku označovat jako dramatizaci.
Pokud jsme zmínili, že namísto původně zvažovaného vícehlasého obsazení vznikl osmidílný seriál „pouze“ v podání dvou herců, nejde o výčitku. Naopak herecké ztvárnění desítek postav Karin Bílíkovou a zejména Jiřím Vyorálkem je skutečným posluchačským potěšením, jakkoliv muselo jít pro oba o skutečnou interpretační výzvu. Poprali se s ní ale na jedničku, byť herečce scénář dovolil výraznější probarvení postav spíše až v závěru příběhu. Tehdy také tvůrci využili možnosti střetu klíčových postav ve vzájemném jiskřivém dialogu. Povětšinou ale zůstává každá kapitola výsadou pouze jednoho z nich. Jak části příběhu vyprávěné z pohledu četníka Kaněry, tak ty nahlížené perspektivou vesnické ženy Terezy, bohatě pracují s dalšími zvukovými plány, tvořenými kromě monumentální hudby a četných ruchů například hekáním a vzdechy ve scéně porodu. Zejména zpočátku je ale podkresů tolik, že posluchač přivítá druhou polovinu nahrávky, v níž autor zvukového designu David Šindelář za supervize legendárního Bojana Bojiče docenil i význam ticha.
Vyprávění je z většiny rozkročeno mezi lety 1870 a 1871, kdy po krutém orkánu změnila Šumava svou tvář. Do krajiny, kde popadané stromy napadl kůrovec, se hrnou ziskuchtivci s vidinou snadného zbohatnutí. V malé obci Rejštejn je v továrně (ta dodnes, byť v troskách skutečně existuje) dojde k nálezu mrtvého ženského těla, přičemž místní mladý a neotrkaný strážník Husička je poslán do sousedního okresu pro zkušeného, důchod vyhlížejícího vachmajstra Kaněru. Spolu se pak snaží přijít na to, kým mrtvá dívka byla a kdo si přál její smrt. Scénář dramatizace je psán lehkým perem, melancholicky laděný detektivní příběh tak rychle vtáhne do děje. Vedle napětí nezapomíná autor ani na humor, obojí navíc skvěle podtrhuje zvolená forma zvukového zpracování. Zajímavé a povětšinou věrně působící jsou místopisné i dobové reálie, takže milovníci historických příběhů a zejména detektivek nebudou mít nejmenší problém do příběhu proniknout.
Bez ztráty kytičky to ale tentokrát není. Ve vší mohutnosti a pompéznosti hudby a ruchů se místy zapomnělo na ohlídání detailů. Jakkoliv se asi správně postavy nesnaží o příliš věrnou dobovou mluvu, zcela moderní výraz „pičifuk“ přeci jen vyvolá pozvednutí obočí, stejně jako občas nelogické řazení slov či přeřeknutí, která ve výsledné nahrávce neměla zůstat. Tvůrci se také občas ztratili v detailech. Na začátku nahrávky se po letech vzpomínající Kaněra zmiňuje o tom, že mu Šumava po bouři připadala jako Klondike, ale že se jí v té době se tak ještě neříkalo (logicky, zlatá horečka na Aljašce vypukla až o čtvrtstoletí později v roce 1896), v závěrečné kapitole ale o Šumavě jako „českém Klondajku“ mluví se svou bytnou už po skončení případu na jaře 1871. Postava těhotné Terezy pak jednou mylně uvede, že čeká pátý, namísto čtvrtý přírůstek do rodiny.
Na rozdíl od nelogického a nedotaženého počinu, jakým byl Kult bílého jelena, je dramatizace Zločin na českém Klondajku víc než solidní nahrávkou. Škoda jen chyb, které šly vychytat během natáčení či v postprodukci. Bude zajímavé sledovat, jestli se kromě Kaněrova posledního případu dočkáme i prvního, na který nás během poslechu několikrát lákal.
