Novinkový titul Piranesi odpovídá na otázku, zda je pro člověka nadaného vysokou citlivostí samota hojivá nebo naopak plodí přízraky útočící na samu příčetnost.
V češtině vyšel román Piranesi v překladu Viktora Janiše a dřív, než si nedočkavé čtenářské publikum uspořádalo první dojmy, byla nakladatelstvím OneHotBook představena také audiokniha. Všichni, kdo už s textem přišli do styku, šeptají: Nesmíme ani naznačovat. Je jasné, že křehká konstrukce románu o Domu, kterým se prohání mořské přílivy, stojí na správné interpretaci.
Subjektivní forma deníkových zápisů nejednoznačnost ještě posiluje. Vždyť nakonec o napsaném pochybuje i sám pisatel, muž nazývaný Piranesi, který s Domem srostl, zná každou jeho síň či schodiště, prozkoumal všechny zdejší sochy. Občas tápe navzdory tomu, že hovoří s ptáky a vynalezl vlastní kalendář, své deníky čísluje a k záznamům vytváří s badatelskou urputností rejstřík. Jaroslav Plesl, který nám ze stránek deníku předčítá, vkládá do přednesu umanutost podepřenou zprvu nelehko vysvětlitelným staromilstvím a rozhoupanou podtóny šílenství.
Čtenář hltá řádky, přestože netuší, jakým smyslem je autorova mysl obdařila. Jenže narátor už příběh zná a spolu s režisérem, v tomto případě Michalem Burešem, mu kráčí naproti. Mluvené slovo usnadňuje poslech, umocňuje zážitek, ale také může pokazit překvapení, obrat posluchače o nejednoznačnost porozumění. Pleslova četba taková není. Ne že by četl nezúčastněně či mechanicky, to by pak ostatně stačilo zapnout si na počítači funkci automatického předčítání.
Právě naopak! Plesl hraje od prvního slova. Pohrává si s intonací, se způsobem, jak jazyk modeluje svět, který nám Piranesi předkládá. Neboť pro vypravěče a hlavní postavu románu se mezi výrazy známými a nepochopitelnými tyčí neprostupná zeď. Policie či Manchester význam ztratily, ale místnost se sochami minotaurů je popsatelná do nejmenšího detailu. Jak se zde ocitl, jaký je příběh svědomitého kronikáře fantaskních síní, vrtá posluchači hlavou od první kapitoly.
Neobvyklá péče byla při nahrávání audioknihy věnována též hudební složce. Vladivojna La Chia zkomponovala křehkou a podmanivou hudbu. Vibrace strun spolu se šuměním vln, cákáním vody či chřestěním přesýpaného písku pomáhají vystavět tu část prostoru, která už je textem nepostihnutelná. V jistém smyslu vcházíme do světa existujícího před jazykem, neboť v dětském vztahování se k prostředí je jeden z klíčů pochopení, proč Dům k Piranesimu promlouvá.
I v audioknižním zpracování zůstal Piranesi labyrintem, mlžným přízrakem zbaveným barev, ale nasyceným křikem ptáků a vlhkostí mraků. Pleslův výkon je uhrančivý, znepokojivý ve hře na kočku a myš, kterou s posluchači rozehrává. Burešovo režijní vedení nenechalo zmizet kouzlo, které do knihy Clarková vložila. Při poslechu trpělivě čeká tajemství onoho pozoruhodného Domu na odvážlivce, kteří do něj vstoupí a svůj zdravý rozum tak vystaví zkoušce nejtěžší. Zkoušce imaginace.
