Nahrávání titulů z oblasti fantastiky není věnována menší péče, narátoři nejsou vybíráni s menším úsilím, režisér nemá nohy na stole a nezírá nepřítomně z okna. A v konečném součtu se překlopení textu do média mluveného slova buď povedlo, nebo ne.
U novinkové knihy Aleny Mornštajnové se nakladatelství OneHotBook snažilo s nahrávkou neotálet a představit ji publiku ve stejné vzedmuté vlně, na které je nedočkavcům servírována kniha tištěná. Marketingově je takový spěch pochopitelný, při nahrávání však vytváří možná zbytečný tlak, který se může propsat do kvality nahrávky.
V případě Listopádu si černého Petra vytáhla Eva Elsnerová. Herečka příjemného projevu s jistě velkým potenciálem pro mluvené slovo vstupuje na scénu nerozmluvená, nejistá a zadrhávající. Vypráví nám příběh Marie zvané Maja, která dospívá v osmdesátých letech v socialistickém Československu. Postava umořená špatným kádrovým posudkem, ale schopná vytvořit si svůj rodinný mikrosvět, spadne do událostí listopadu 1989 rovnýma nohama. Její následný pád je dlouhý a bolestivý. Tentokrát totiž neposloucháme vyprávění pamětníků, ale sugestivní líčení alternativní historie, která děti revoluce za pomoci Lidových milic rozdrtí.
Barva hlasu Evy Elsnerové překvapivě dobře souzní s famózním přednesem Vilmy Cibulkové, jenž předčítá Majiny dopisy psané dceři z vězeňské cely a plní je mateřskou láskou, nezdolnou vírou ve shledání a bolestí z promarněných let. Jenže je to právě Elsnerová, kdo musí udržet zájem posluchačů a uběhnout první část štafety. Bohužel její strach z „ř“ a „r“, z nakumulovaných souhlásek či komplikovaných souvětí je nakažlivý a posluchač nechtěně vystupuje z příběhu, aby herečce držel palce před každou další překážkou.
Nakonec tedy nejistota Elsnerové vynikne víc ve srovnání s Veronikou Khek Kubařovou, která se ujímá partu Majiny dcery s energií a jistotou odpovídající pozici jedné z nejvytěžovanějších a nejvyhledávanějších narátorek. Posluchač může slastně polevit v ostražitosti a znovu se oddat sugestivnímu líčení ponurého paralelního světa a vlastním souvisejícím úvahám, co by při takovém scénáři bylo s ním, jeho rodinou, jeho vyhlídkami a sny.
Režisérka Jitka Škápíková stojí za výtečnou audioknižní verzí dystopického románu Margaret Atwoodové Svědectví, do kterého obsadila i zmiňovanou Veroniku Khek Kubařovou. Možná i proto mi Listopád neustále Svědectví připomínal. Tentokrát se do totality nepropadly Spojené státy americké, ale nevýrazné Československo, které vlastně jen utáhlo povolené šrouby. Přesto líčení zrůdnosti totalitního systému na životních osudech žen, zejména matek a dcer, rezonuje u obou autorek s podobnou intenzitou a nutkáním podat vlastní svědectví.
Možná se poslední kniha Aleny Mornštajnové s očekáváním části publika mine, milovníci alternativní historie, temných vizí a postapokalyptických scénářů by si ji neměli nechat ujít. Civilní projev zdánlivě všedních žen zrcadlí zrůdnost a snadnost, s jakou demagogové okrajují naše svobody, rozsévají strach a paralyzují životy i těch nejbezvýznamnějších obyvatel. Ani ne desetihodinová nahrávka je dobrým přípravným programem, než se společnosti ochromené covidem zase vrátí cit v prstech a bude se rozhodovat, kterým směrem v nejbližších měsících vykročí.
