Je přirozené, že celosvětový ohlas pobízí ke psaní další a další autory (v samotné Skandinávii je navíc detektivka tradičně silný žánr) a pochopitelně i nakladatelé loví mezi jinými jmény ze severu. Bezpochyby se někde mezi nachází další perla, která nedá čtenářům spát a nakladateli "snese" vytoužené zlaté vejce. Trefu v tomto případě představuje Lars Kepler, kterého pro domácí trh objevilo poprvé v roce 2010 nakladatelství Host. Zatím vyšly tři tituly (Hypnotizér, Paganiniho smlouva a Svědkyně ohně) a minimálně Svědkyni ohně nešlo uniknout: byla doslova všude. A podíváte-li se na čtenářské recenze a "známky", atakuje 100% hranici spokojenosti. Navíc souběžně s knižním vydáním vyšlo také zvukové zpracování. Svědkyně ohně se chopila firma ADK-Prague, jejíž produkce na serveru Audioteka.cz kraluje žebříčkům – ano, má totiž "na svědomí" právě Larssonovu trilogii.
Když Kepler není Kepler
Při prvním spuštění mobilního přehrávače jsem rozhodně netušil, že Lars Kepler není Lars Kepler, ale společný pseudonym manželů Ahndorilových. Oba byli již dříve činnní na poli "seriózní literatury" (dobře známý z dvojice byl především Alexander Ahndoril). Historky o krytí se pseudonymem při vyzkoušení lehkého žánru a potřebě změny jsou zábavné, ale věřím, že jim taky někdo s čichem pro marketing poradil, že jména Alexandra a Alexandr Ahndorilovi nezní tak úderně jako Lars Kepler. Při poslechu jsem také nic moc netušil o pravidlech švédské výslovnosti (a respektive i finské, neboť Keplerův detektiv je příslušník finské menšiny ve Švédsku) tudíž mi jméno "Jůna" (psáno Joona) coby jméno pro nekompromisního vyšetřovatele znělo poněkud divně. Později jsem zjistil, že by se mělo vyslovovat "Jóna". No, ani to není zrovna cool, ale na tom přece čtenářský záitek nestojí – každopádně matoucí výslovnost v audioknize tak trochu zarazí.
Při prvním poslechu, který mi sebral tradiční spánek při cestě pendolinem z Bohumína do Prahy, jsem dostal od Keplera výtečně vystavěnou expozici. Zpoznal jsem atraktivní prostředí Brigittina dvora (soukromý ústav pro problematické dívky), vyšetřovatele-málomluvku Jónu/Jůnu, nadýchl se duchařiny a taky potkal pár mrtvých. A ačkoliv v ústavu se u následně děj moc neodehrává, přichází na scénu pár dalších zajímavých postav a především Kepler neustále posunuje děj kupředu a klade nové překážky. Nejen hlavnímu hrdinovi, ale také čtenáři. Kdo je kdo a kdo za co může? Existují skutečně duchové a může spojení s nimi případ vyřešit? Napínavá četba v tom nejlepším slova smyslu.
Pozor, ježek!
Autor si libuje v přítomném čase, což ve spojení s napjatým přednesem Pavla Rímského jen stěží může nevtáhnout do švédských lokalit. Občas jsem měl pocit, že stojím po boku hlavního vyšetřovatele, jen v některých případech jsem raději zůstal raději stát opodál, protože, přátelé, on je tak trochu hazardér… Přítomný čas, krátké věty a hutné dialogy dělají ze Svědkyně ohně údernou kompozici. Kepler se jasně inspiruje filmovým, akčním jazykem, scény staví jako obrazy. Jak to může fungovat v audioknize? Zřetelně vyniknou záblesky popisnosti. Například Rímský čte opravdu napínavou pasáž, jde o život, jeho přednes se zrychluje, věty jsou kratší a kratší, skoro se a zadýchává (stejně jako postavy) a do toho vmete informaci, že kolem proběhl ježek. Kdyby na ježka švenknula kamera, dost možná by záběr zvýšil napětí. Při poslechu je to ale detail pouze komický.
Keplerova kniha není ani příliš znepokojivá, nemá v sobě typický společenský přesah, i kdy se částečně dotkne kupčení s dětmi. Je však napínavá, funguje v rámci svého žánru, byť si občas vypůjčuje až příliš osvědčené prvky (vypjatou scénu ohrožení je nejlepší zasadit do prostředí jatek). Obešel bych se bez Keplerovy tendence akční sekvence zbytečně do detailů popisovat a taky bych nepostrádal závěrečný epilog, byť o Joonovi/Jůnovi/Jónovi zase něco dalšího vypovídá.
Ale dosti slov, pokud hledáte něco na zimní večery, Svědkyně ohně vám je zaručeně oživí. Není kdovíjak inovativní, vlastně vůbec, ale má rytmus a dobrou atmosféru. Já bych osobně dal přednost audioknize, ale proti gustu žádný dišputát.