O něco více než deset let stará kniha Willa Bowena neměla malé ambice. Změnit nejen náš život, ale de facto svět. Ostatně, svět se dostal přímo do jejího názvu. Svět bez stížností je tak jakýmsi manifestem, agitační brožurou, než jen literaturou, která má vykouzlit úsměv a na chvíli vám udělat dobře. Bowenovo poselství ale není povrchně „sluníčkářské“. Nemusíme se prolistovávat odbornými publikacemi s tematikou lidského mozku příliš dlouze a hluboce, abychom si dokázali odvodit, jak velký vliv má ono stěžování si na procesy v naší hlavě, potažmo pak v celém těle. A jak i (vlastně logicky) ovlivní nejen nás samé, ale i to, s kým se potkáváme.
Nebudu zastírat, že přebal knihy a vlastně i samotný její úvod ve mně vzbuzoval spíše opatrnost (čti skepsi). Vlastně za to může i způsob načtení. Vydavatelství Synergie oslovila k interpretaci Františka Staňka a Jitku Bediovou, přičemž právě její role v převedení Bowenovy knihy do zvuku hraničí s nerozmyslem. Jitka Bediova do četby vstupuje pouze v případě citátů, jejichž autory už ale jmenuje Staněk. Ono by to vlastně ničemu moc nevadilo, byť to trošku ruší, ale už v porovnání se Staňkem, a zejména pak s jinou profesionální audioknižní produkcí, působí Bediová značně nedozrále. Ať už se zaměříme na její artikulaci, nebo práci s intonací. Při poslechu mi hlavou poletovaly vzpomínky na rané dětství a učitelky, které bez talentu, za to s rudou vlajkou za zády, předčítaly poezii s takovým nasazením, až se z ní vytratil jejich rytmus a poetika.
To František Staněk, na němž nicméně audiokniha Svět bez stížností stojí, naštěstí vychází z mého posuzování mnohem (mnohem) lépe. Jeho barva hlasu na jedné straně v sobě skrývá už životní zkušenost, na stranu druhou má lehkost. A i díky rytmu Staňkova přednesu vše plyne velmi příjemně a bez pocitu, že by snad měl dojem, že potřebujeme každou myšlenku dlouze zpracovávat. A i když jsem v úvodu psal, že Bowenova kniha je (v tom dobrém významu) agitkou, jež nás má přivést k nějakému přehodnocení a k akci, v podání Staňka se žádný nátlak neodehrává. Podařilo se mu tak moji nedůvěru po prvních minutách zlomit a vtáhnout do poslechu. A zejména: otevřít se tomu, o čem kniha je.
Sice bych se obešel bez těch několika příběhů v závěru, přesto mi tato útlá kniha tzv. sedla a opravdu přivedla k tomu, abych se více hlídal. Všímal si, zda si nestěžuji moc a co vše vlastně lze za stěžování pokládat. Nemusíte si sice k takové změně poslechnout Svět bez stížností, ale věřím, že pokud tak uděláte, zvýší se šance, že svůj postoj k vlastnímu chování a myšlení podstatněji přehodnotíte.
