Hlavními hrdiny jsou rodiče několika dětí a učitelka. Atmosféra mezi oběma stranami není nejlepší, protože se dětem v prvním pololetí rapidně zhoršily známky a atmosféra ve třídě není dobrá. Školáky navíc čekají přestupové zkoušky na osmiletá gymnázia, což by pro ně mohlo znamenat přeřazení do lepšího prostředí, mezi chytřejší žáky. Učitelka, která začíná dětem dávat trojky a čtyřky a hrozí některým propadnutím, tedy musí své známky přehodnotit – nebo odejít.
Audioprodukce vznikla v roce 2021 podle jevištní inscenace Divadla Verze podle hry Lutze Hübnera Frau Müller muss weg. Překlad Michala Kotrouše (či pozdější úpravy Divadla Verze) situuje hru konkrétně do ostravské základní školy Petra Bezruče, takže se tu setkáváme nejen s místním nářečím, ale také s narážkami na nezaměstnanost a další sociální problémy. Zvukovou režii vytvořil režisér divadelní inscenace Thomas Zielinski. Převzal také kompletně obsazení, což pro něj znamenalo usnadnění práce – herci znají texty i situace, mohou se tedy plně soustředit na natáčení.
Rodičovský „zvěřinec“ zastupují Linda Rybová jako Monika Dvorská, právnička a vedoucí ostravské pobočky pražské advokátní kanceláře, která celou školní akci organizačně spunktovala, David Prachař jako Pavel Ježek, úspěšný pražský manažer, žijící dočasně v Ostravě, Jana Janěková mladší jako jeho žena Markéta, překladatelka, které dočasný exil v Ostravě nedělá dobře, Kristýna Frejová jako Kateřina Zimová, muzejní pedagožka žijící v Ostravě už od střední školy, Igor Chmela jako Bořivoj Drobil, bývalý telekomunikační pracovník, nyní nezaměstnaný hrdý Ostravák. Proti nim stojí třídní učitelka 5. B Marie Novotná v podání Petry Špalkové.
Devadesátiminutová audiohra umožňuje rozehrát zábavnou i sociálně kritickou akci, při níž se odhalují různé charaktery jednotlivých aktérů. Chmelův Drobil se od začátku profiluje jako primitivní sexista, Rybová jako Dvorská je čistě manažerský typ (aspoň tak, jak si jej většina posluchačů představuje, takže arogantní a jdoucí vždy k věci). Ježkovi (Prachař a Janěková) jsou z Prahy zvyklí na „jiné zacházení” s dětmi (jejich syn chodil do školy Montessori a teď se cítí vyloučený). Petra Špalková jako učitelka se snaží dlouhou dobu udržet fazónu a s rodiči mluví konstruktivně, v přesně oddávkovaných větách, ale v okamžiku, kdy je Drobilem zpochybněna její pedagogická schopnost, se neudrží a v návalu emocí přejde plynně do čisté ostravštiny. V eskalující situaci pak vykřičí na rodiče skutečné důvody zhoršení prospěchu jejich dětí.
Hereckému souboru samozřejmě svědčí, že hru zná a má ji díky divadelní inscenaci zažitou. Dobře a vtipně na sebe reagují, byť nutno říci, že nadužívání ostravského žargonu působí někdy až rušivě. Totéž platí o některých stereotypech, které jsou ve hře použity (např. zpovykaná pražská panička, která předčítá důchodcům a nedokáže žít v Ostravě).
Hra Úča musí pryč si neklade za úkol řešit a vyřešit problémy současného školství, jako si to vytknul televizní Ochránce. Chce dobře pobavit své posluchače, a to se jí daří.
