Kniha má jediného vypravěče Richarda Papena a tedy logicky i jediného narátora. Herec Daniel Bambas, překvapivě čtyřicátník, nahrávku otevírá s mladistvou energií a studenta ve shodě s textem představí téměř jako druhého Toma Ripleyho. Richard je odhodlán vymanit se z mantinelů, ve kterých se odehrávají životy jeho rodičů, sousedů a spolužáků. Jako lačné kukaččí mládě hledá nové hnízdo, ve kterém by se mohl stát někým jiným. Prostředím, se kterým chce splynout, je elitní kroužek pro studium klasické řečtiny. Patří do něj studenti finančně natolik zabezpečení, že je otázka praktické využitelnosti jejich oboru vůbec netrápí, stejně jako je nezajímají moderní vymoženosti nebo ostatní studenti. Uzavírají se v dobrovolné izolaci s požehnáním jejich jediného profesora Juliana. A ten v zájmu udržení absolutní svobody raději nepobírá za svou výuku ani plat.
Přestože výčet nových Richardových spolužáků je nepočetný, při poslechu je třeba věnovat zvýšenou pozornost jejich představení, aby se v proudu řeči nepomíchali. Zvláště když se o jednom z nich hned z kraje vyprávění dozvídáme, že se konce knihy nedožije. Přestože Bambas pod vedením režiséra Michala Bureše vhodně odstiňuje jednotlivé promluvy, Tarttová je od počátečních vět připravena publikum zahrnout neuvěřitelným množstvím detailů, popisů, odkazů a citací. Hutně našlehaný text tak nedává snadná vodítka, co má být při četbě zdůrazněno a co smí zůstat vskrytu. Do popředí se neustále valí sluchem těžko uchopitelné množství podnětů. Protože v audioknize nelze pohledem setrvat na stránce, doporučuji si na zvukovou verzi vyhradit klid.
Kým je Richard? Náhodným divákem? Nedůvěryhodným vypravěčem? Obětí rafinovaného komplotu? Takové tázání je jen slabým odvarem ve srovnání s tím, jakým oříškem jsou pro Richarda, a tím pádem i pro posluchače, ostatní. Zženštilý Francis, dvojčata Charles a Camilla, ztřeštěný Bunny nebo odtažitý Henry. Téměř zastavený čas až bolí. Zdá se, že když je vše řečeno a pečlivě popsáno, čeká nás velkolepé finále, jen nepodcenit žádný z drobných střípků, kterými je vysypána cesta příběhu. Jenže Tajná historie není detektivkou, zločin je jen nezbytným katalyzátorem. Ohlasy stylu, kterým Tarttová sleduje vznik a zánik studentského společenství, najdeme třeba v knize Podoba populární Tany Frenchové.
Klavírní doprovod byl zřejmě zvolen i s ohledem k roli, kterou tento nástroj ve vyprávění hraje. Naléhavost hudebních předělů se však opakováním stává poněkud monotónní, než aby modelovala atmosféru vylíčených scén či studii obnažených charakterů. Přes dvacet dva hodin dlouhou nahrávku lze doporučit spíše milovníkům antických tragédií než novodobých detektivních příběhů. Tajná historie je studií slova a stylu. Zvuková verze, natočená s profesionální kvalitou, tedy vyžaduje soustředěný poslech.
