Benjamín Labatut, rozený v Rotterdamu a natrvalo usídlený v Chilském Santiagu, vtrhl do českého literárního prostředí s živelným, a přitom velmi kultivovaným vyprávěním o významných vědeckých objevech a vědcích, kteří zahýbali světovými dějinami. Přišel s prózou na žánrovém rozmezí, která si vedle literárních cen vysloužila označení „román faktu“. Pro vydavatelství Audioteka načetl Strašlivou závrať v režii Miloše Vrány Filip Jančík a posluchače si získal interpretací na pomezí reportážní profesionality a dobrodružného pábení.
Novější Labatutova próza pak přináší v audioknižním vydání téměř dvojnásobnou stopáž, tedy něco přes deset hodin poslechu. Natáčení se opět ujala Audiotéka a do režie jako posledně usedl Miloš Vrána. Román Maniac se českým posluchačům představuje v překladu Michala Prokopa a Labatut v něm sleduje příběhy atomové bomby a umělé inteligence – dvou nejnebezpečnějších vynálezů dvacátého století – dostatečně hluboko do minulosti, aby se proťaly v osobě Johna von Neumanna.
Maďar von Neumann už jako dítě svým nadáním naháněl strach. Později svými objevy přispěl k rozvoji kvantové mechaniky i genetiky. Založil teorii her, sestrojil první programovatelný počítač, který dostal jméno MANIAC, a přes účast na Oppenheimerově projektu Manhattan se dostal až k základům umělé inteligence. Labatut nás i tentokrát zavádí do vzrušujícího území mezi fakty a fikcí, kde lze jen stěží odhadovat, kde končí doložitelná skutečnost a kde začíná autorská licence romanopisce.
Zdatně staví do kontextu skutečnosti, které by nás nejspíš nenapadlo spojovat, a nechává nás žasnout nad osudy i soukromým životem vědců dvacátého století. Především pak ale Neumanna, který jako by v každém okamžiku předvídal budoucnost. Jako by tušil, kde má být, v jakou chvíli, a co udělat, aby vstoupil do dějin – a při tom možná trochu pozapomněl na přirozenou lidskost a odpovědnost k člověku.
Herecké podání Luboše Ondráčka přináší podobnou míru uhrančivosti jako svého času Jančíkova interpretace. A snadno v nás vyvolá příjemnou vzpomínku na hodiny, po které jsme v jeho podání dokázali poslouchat audioknihu Yuvala N. Harariho Sapiens, stručné dějiny lidstva. Populární kniha izraelského antropologa a kulturologa se ostatně v mnohém svým stylem vyprávění od té Labatutovy příliš neliší, a lze tedy říct, že kdo si užil Harariho, vychutná si v Ondráčkově pojetí přinejmenším stejnou měrou i Labatutova Maniaca.
Jeho interpretace je velmi profesionální a má silný potenciál posluchače nadchnout pro věc. Přestože se musel vypořádat s osobními jmény, místopisem, názvy děl i citacemi v mnoha světových jazycích, svůj úkol zvládl naprosto se ctí – a jen těžko bychom v nahrávce hledali pomýlenou výslovnost, za což může nejspíš i kvalitní příprava. Je příjemné vidět, a především pak slyšet, že se dílům popularizátorů vědeckých objevů ale i příběhů vědy jako takové, věnuje potřebná péče.
