V rozhovorů se interpretka audioknihy Jitka Ježková svěřila, že musela zpočátku velmi zápasit s mnohdy nekonečnými souvětími, složitými větnými skladbami a různými novotvary s nimiž autorka ve svém románu nijak nešetří. Teorie podivnosti není svým obsahem složité čtení, Horáková ovšem glosuje současnost a život ženy ve středním věku kladením kamínků tolika tvarů a barev, že proniknutí do jejího stylu opravdu vyžaduje jistý čas.
Pod režijním vedením Hynka Pekárka usedá Jitka Ježková téměř až na horskou dráhu. Nemáme vlastně pořádně příležitost absorbovat expozici – Horáková otevírá své povídání, jako bychom se s její postavou už dříve znali. Vrší informace a zážitky, popisuje své sny, bývalé vztahy i vysněné muže, věnuje pravidelně pozornost zvláštním zprávám ze Šumperska, komentuje společenské dění, ale stále zůstává především uvnitř kruhu rodiny, své dospělosti a potřeby vypořádat se s budoucností. S nezastavitelným proudem Ježková nezápasí – naopak působí, jako by hlavní hrdinkou byla ona sama.
Jakmile si na rytmus vyprávění a také na sloh začneme navykat, stává se z Teorie podivnosti vpravdě příjemná záležitost. Místy značně jízlivá, nikdy ale zlá, vlastně až překvapivě pozitivní, i se vší tou melancholií a samotou. I to je možná důvod, proč si zasloužila tolik pochvalných ohlasů – v kontextu rozháraných hrdinů, potácejících se někde na pomezí deziluze až nihilismu, se Horáková drží „světla“ a dává najevo, že život nemusí být řachanda, aby by hřál a těšil. A že hrdina nemusí tonout v depresích, i když se potýká s věčným hledáním a pochybnostmi.
Pokud ale někde ve třetině začne posluchač vyhlížet příběh a ucelenější děj, nedočká se. Teorie podivnosti je totiž opravdu „jen“ skládankou. Horáková neodvyprávěla příběh, její kniha má spíše formu deníku či povídání někde u kávy, kdy se vzpomínky střídají s očekáváními, vlastní zážitky s těmi odposlechnutými, ironická upřímnost s naivními přáními. Kniha vlastně nemá začátek, prostředek a ani konec. Mohli bychom dost dobře vypustit tu či onu kapitolu a de facto by se na dojmu z románu a na dojmu z hrdinky nic nezměnilo. A naopak, mohli bychom s Teorií podivnosti trávit i o pět hodin déle.
Mimochodem, to by rozhodně nevadilo, protože Ježková má šmrnc, stejně jako skládanka Pavly Horákové. Interpretka vtělila onomu „toku” lidskou tvář, víc emocí, protože přeci jen – pravděpodobně díky pečlivé přípravě – odhalila místa, kde je třeba přidat na pauzách, kde díky intonaci a dikci zdůraznit buď to potenciálně důležité nebo naopak podtrhnout pasáže, jimž se ve výsledku i můžeme zasmát. Možná i právě tato schopnost Jitky Ježkové, akcentovat humor aniž by sklouzla k pomrkávání typu „tady se smějte, teď je to vtipné“, je důvodem, proč si Teorii podivnosti pustit.
