Jenže ono to má své důvody… a navíc se to povedlo. Nejen po příběhové, ale i po audioknižní stránce.
První důvodem, proč si neříkat, že se Fitzek drží zavedeného (a už trochu vyčerpaného) sumáře thrillerových propriet, je ten… že vlastně nic takového nedělá. Netvrdím, že jeho knihy založily žánr psychothrilleru, ale svým způsobem se ho týká podobný problém, jako děl Howarda P. Lovecrafta (jen ve slabší míře). Totiž, když čteme Lovecrafta, můžeme nabýt dojmu, že jen shrnul ta největší hororová klišé a načež je začal skládat za sebe. Jenže v době, kdy tvořil, to zdaleka nebyla klišé, pouze byl autor tolikrát napodobován, že (dostaneme-li se k němu až po četbě mnoha pozdějších světových horrorů) nám to tak zkrátka připadá.
No a Sebastian Fitzek vydal svou Die Therapie poprvé před čtrnácti lety. Slovenského překladu jsme se dočkali od vydavatelství Tatran v roce 2018 a českého teprve loni. Není divu, že po masivní produkci thrillerů v posledních deseti letech nás už Fitzek zase tak moc nepřekvapuje. Na druhé straně je ale oproti této „pozdější“ produkci jeho tvorba něčím ryzí a žánrově čistá – podobně jako Prokletý ostrov Dennise Lehana, který vyšel jen tři roky před Terapií. Dokonce najdeme v příbězích obou autorů i několik průsečíků, byť Fitzek svůj román zpracoval zcela jinak a dochází k jiným východiskům.
Z čekárny u alergologa zmizí Josy, dvanáctiletá dcera renomovaného psychiatra Viktora Larenze. Tím se všechno zdánlivě začíná, avšak kořeny té události sahají pochopitelně mnohem dál do minulosti. My však sledujeme osud ztrápeného otce čtyři roky poté, kdy odchází do ústraní, za zdi své víkendové vily na ostrově Parkum. Tam ho vyhledá mladá spisovatelka trpící bludy a žádá jej o pomoc. Larezovi brzy dojde, že její bludy nápadně připomínají události kolem Josyna zmizení.
Interpretace audioknižního vydání se pro vydavatelství Publixing a Tatran zhostil již osvědčený Peter Kočiš, kterého jsme mohli zaregistrovat například jakožto interpreta Karikových románů Tma nebo Strach. Není tedy divu, že ani tato rozsahem spíše kratší audiokniha (jen málo přes sedm hodin poslechu) mu nečinila žádné potíže. Utáhnul ji bez ohledu na to, že obsahuje nepříliš mnoho dialogů (kupříkladu Tma neobsahuje prakticky žádné), i na to, že byla vyprávěna celá ve třetí osobě, čili zvolil poněkud dokumentárnější přístup.
Celé pojetí audiálního vydání je v tomto případě příznačně chladné a až klinicky sterilní, kapitoly se nazývají „Prvá kapitola“, „Druhá kapitola“ atd., přičemž jediný hudební motiv (filmově dramatická znělka) zazní v samém úvodu audioknihy a pak na úplném konci. Což je sice běžnou praxí vydavatelství Publixing (pokud tedy nevloží hudební motiv pod mluvené slovo na několika dobře zvolených místech nahrávky, jako v případě Betónové blondíny), ovšem v tomto případě to vůbec ničemu nevadí, naopak tento přístup umocňuje ono odůvodněné vzduchoprázdno, v němž se vyprávění odehrává. Přičteme-li k tomu, že Fitzek nám v rámci Terapie předkládá žánrově čistý, navíc velice chytře napsaný psychothriller, je Terapia audioknihou, která nabízí příjemně napínavý poslech splňující očekávání, a v němž je s ohledem na dílo vše, jak má být.
