Audiokniha z produkce OneHotBook využívá Simmonsova řazení kapitol, ve kterých se střídají postavy a jejich promluvy. Režisér Hynek Pekárek rozdal karty podle hodností a charakterů a jedenáct herců si rozdělilo dvanáct hlasů. Jen ten, kdo stráví téměř třicet šest hodin v arktických krajích, se dozví, kdo z narátorů dostal dvojitou porci sucharů a kapitoly navíc.
Rozsáhlý román je řazen někdy k hororům, jindy k fantasy. Přesto se při poslechu neubráníte myšlence, že infikování až hyperrealistického vyprávění fantastickými žánry je vlastně zbytečné. Syrovost extrémních situací si vystačí sama. Při neobratném čtení by kniha mohla vzhledem k detailním popisům působit nudně, herci se však činí, aby slovům dodali zaujetí, vášeň, horlivost, v některých případech až zaťatost.
Stejně jako kapitáni na svých lodích, sir John Franklin na Erebu a kapitán Francis Crozier na Terroru, kralují v nahrávce Vladislav Beneš a Martin Stránský. Zejména druhý jmenovaný projde během výpravy mnoha osobními zvraty, které se do hlasu čitelně propisují. Osobně jsem si oblíbila poručíka Johna Irvinga v podání Ivana Luptáka, zklamáním (ovšem v rámci vysokého standardu) pro mě byl Robert Mikluš, který se poněkud neobratně zhostil nesmírně zajímavé postavy Harryho Peglara.
Je třeba počítat s tím, že poslech Terroru klade vyšší nároky na venkovní ošacení. Slyšíte přece, jak fatální následky má, když si v teplotách minus čtyřicet stupňů a víc stáhnete palčáky nebo čepici! O to směšněji na mě působil stejnojmenný seriál, který svévolně změnil výtečně vykreslené charaktery, především však na filmovém plátně muži viditelně nemrznou. Mezi papundeklovými kulisami a umělohmotným ledem se evidentně potí, venku pobíhají jen v čepicích a kůže jim nepřimrzá ke kovu.
Vraťme se proto raději ke zvukové nahrávce, ve které se rozezní zdařilý překlad Pavla Medka. Líčení lodí, okolní pustiny, ledového moře i každodenních rituálů námořníků, kteří dva roky tráví zamrzlí v ledu, se představují s nečekanou poetikou a jazykovou rozmanitostí. Při poslechu je zejména v začátcích nutno zpracovat velké množství zeměpisných údajů. Se sluchátky v uších budete hledat na mapě Severozápadní cestu, kontrolovat ostrovy a poloostrovy a odhadovat, jak moc reálné bylo v polovině 19. století proplutí Severním ledovým oceánem.
Starší ročníky odkojené Amundsenem si vybaví, jak se o padesát let později do průzkumu pólů zapojily mnohem lehčí lodě, též letadla, balóny a vzducholodě. Jak další generace objevitelů vsadila na psí spřežení, kožešinové oblečení a lyže. A nepochybně tuto čtenářskou zkušenost má i Simmons. Spisovatel nejprve rozehrává tradiční hru, při které se mužstvo uctivě oslovuje hodnostmi, kde disciplína, čest, přímost a odvaha nedovolí sto dvaceti námořníkům propadnout se do chaosu. S každou další kapitolou však podobenství získává odlišný tvar.
Spodní proud vyprávění zprvu ohlašuje zejména hudební složka a zvukové efekty. Kapitoly často doznívají ve zlověstných tónech či znepokojivém dunění, hudba evokuje bezvýchodnost situace i nicotnost lidské existence. Šumění větru nakonec spoutá zpěv inuitských šamanů. Možná právě oni mají moc sejmout z bílého muže jeho břímě.
