Ten býval obyčejným studentem, pak s ním ale osud převlečený za Petra Chazina, příslušníka protidrogového komanda, sehrál velmi krutou hru. Nyní, po sedmi letech za mřížemi, si chce Ilja vzít zpět, oč jej připravili.
Pomsta pro něj představuje jedinou možnou cestu. Život za život mu ale nestačí. Chce si navíc místo Chazina užít radostí, které mu byly ve vězení odepřeny. Sebere mu proto telefon a komunikuje místo něj s okolním světem. Že je jeho oběť stále naživu předstírá i proto, že potřebuje peníze. Ty by totiž mohl získat, kdyby dokončil Chazinovy nelegální kšefty.
Glukhovsky nastoluje v Textu otázku role technologií v mezilidských vztazích. Ilja pomocí Chazinova telefonu krok za krokem zjišťuje povahu mrtvého, jeho chování a zvyky. Navíc ale díky záznamům z messengerových aplikací rozklíčuje i jeho rodinné a pracovní vztahy. Nakonec se v jeho životě zorientuje natolik, že je schopný se za něj vydávat. Netuší, jak dlouho mu to může procházet. Hraje zkrátka svou úlohu, dokud to jde. Žije na vypůjčený čas cizí život, protože ten svůj už dávno nemá. Zůstalo vůbec v Iljovi něco z doby, než přišel nezasloužený trest? City? Svědomí?
Interpretaci Textu svěřil režisér Hynek Pekárek na první pohled překvapivě Martinu Písaříkovi, který většinou dostává spíše jasně kladné role. Po vyslechnutí celé nahrávky ale nezbývá než konstatovat, že si tvůrci nemohli vybrat lépe. Ilja Gorjunov je ambivalentní postavou, v zásadě slušným mladíkem, který se ale nedokázal s ranami osudu vypořádat a roky bezpráví jej dohnaly až na samotný okraj propasti. Sám tuší, že odtud už nemusí být návratu. Útěk z neutěšené reality nachází ve virtuálním životě, který žije namísto svého největšího nepřítele. Písařík ztvárňuje Ilju jako trochu naivního, zoufalého člověk bez nadějných vyhlídek a smyslu života. Svým hlasem vykresluje střídající se emoční vlny, které Iljou prudce zmítají od naděje k depresi a sebelítosti, která přechází až do agresivity. Spolu s hrdinou padá na dno a zase se od něj odráží, aby v příští chvíli opět zamířil ještě hlouběji, než byl kdy předtím. Hercova interpretace se v průběhu času proměňuje, vrcholem je scéna z diskotéky, kde hlasově extaticky balancuje až na hraně vrcholného psychického vypětí. Nesouvislé Iljovy myšlenky se zde v rychlém sledu mísí s dunivým rytmem hudby, herecky vyjádřené ráznými citoslovci. Protipól těmto vypjatým okamžikům tvoří osamělé úvahy, v nichž Písařík spolu s hrdinou listuje kapitolami zmařeného života a v duchu žádá o odpuštění. Vyprávění si většinu času vystačí bez výrazných hudebních předělů, takže když se občas ozvou zvuky připomínající vyzvánění telefonu, působí skoro rušivě.
Kdyby tuto látku zpracoval některý ze skandinávských spisovatelů, šlo by o thriller, v němž by pomsta zvítězila nad starými křivdami. Ruský styl je však zcela jiný. Ilja není hrdina a bojovník, jeho jednání je spíše zoufalé. Díky tomu ale Text vybízí mnohem víc k zamyšlení nejen nad příčinou a následkem lidských činů, nad mocí moderních technologií, ale především na nicotností jedince v rámci celé společnosti. Martin Písařík se v nahrávce z dílny OneHotBook ukázal jako vnímavý interpret, který tohle všechno dokáže mezi řádky najít a bezchybně předat dál.
