Jaká je pravděpodobnost, že muž procházející se v lese se psem nalezne pod srázem zvaným Husí rokle mrtvé tělo dvakrát, z toho jednou po pětatřiceti letech? Zní to trochu jako banální zápletka, díky které vznikla anekdota, že pejskaři jsou velmi nebezpečné podezřelé osoby, protože jsou v kriminálních seriálech nejčastěji těmi, kdo objeví mrtvolu. Håkan Nesser však na tuto zápletku staví další konstrukci a je mistrem mozaikovitého vyprávění týkajícího se střídavě několika figur a více časových údobí, které se postupně na konci semkne do logického tvaru jako Rubikova kostka. V prvních fázích nám představuje jednotlivě a později v interakci šestici přátel, kteří se v Uppsale seznámili za dob studií. Nesser má rozmanitou škálu způsobů charakteristiky postav – jednoho z této šestice poznáváme jako toho, kdo nesnáší úterky, další z nich hovoří k posluchači pomocí deníkových záznamů a považuje se za zlého člověka. Máme na mysli právě tu mladou ženu, která se stylizuje pod vlastní přezdívkou Vrabčák. Její myšlenkové pochody zapsané na papíře jsou jednou z více poloh, jež v tomto audiodíle přiléhavě znázorňuje Martin Zahálka.
Vyšetřovatel Gunnar tvoří dvojici s kolegyní Evou, s níž věkově i názorově kontrastuje, nicméně společně se dobře doplňují a jejich lehká kousavost v dialozích je Zahálkovou interpretací dobře znatelná, když se jeden druhého tážou, jak to že změnili názor. Jak bylo naznačeno, úmrtí pádem do hlubin Husí rokle dělí 35 let a dvojice postupně odkrývá, že obě oběti se spolu s těmi, kdo byli tenkrát na místě, znali. Je proto třeba se pustit do prostudování toho prvního případu, konkrétně tehdejších výslechů svědků. Místa, která opisují jejich výpovědi, interpretuje Zahálka beze stopy mechaničnosti, k níž by forma scénáře mohla svádět.
Téma Osamělých je vedle zápletky zločinu a trvanlivosti přátelství naplněný i tématem hledání vlastního a funkčního dialogu s bohem. „Kladete jen bohu otázky, nebo i čekáte, až k vám promluví sám?“ táže se zádumčivě Gunnar Barbarotti románové postavy, jejíž identitu nechceme odhalit. Takovou zádumčivost až stesk po někom, kdo by tišil naše obavy a věnoval nám hojivé odpovědi, vkládá do úvah vyšetřovatele u lůžka jeho milované manželky, když se v zoufalství obrací k nejvyššímu se strachem o její život. Barbarottimu dal spisovatel zvláštní lidskost a v románu Osamělí jej můžeme přistihnout při nízké žárlivosti a drobných lidských selháních, jimž Zahálka dává svým pojetím reálný rozměr.
Primární linií, které nasloucháme, jsou však osudy tří párů mladých lidí. Po studiích v 70. letech dostanou výborný nápad: sen cestování po Evropě propojí s podnikatelským plánem. České posluchače potěší, že děj nás zavede i do Prahy a s jednou z mladých žen strávíme pár chvil dokonce v chrámu svatého Víta. Postkomunistiské země jsou cílem švédských intelektuálů, aby bohužel zjistili, že za poznání „socialistických rájů“ museli zaplatit až příliš vysokou cenu. Jejich vztahy poznamenalo trauma na desítky let a syrová hrubá zkušenost střetu s realitou některé z nich stála více než přátelství. V této fázi příběhu klade osudovou větu jedné z mladých žen Martin Zahálka s přesvědčivou dutostí. Máme na mysli moment, před nímž není schopen nikdo žádného slova ani činu. Existují takové z nejhorších chvil, kdy, autorovými slovy „ticho vycenilo zuby“. Interpret jako by nás přenesl až příliš do momentu, kdy je ticho plnohodnotným společníkem v místnosti tak, že dostane jméno: „Zní hanba.“ Hloubka zbavuje tuto látku odpočinkového charakteru, a tomu správně odpovídá o muzikální vklady mezi kapitolami, které v závěru kulminují duněním bubnů.
