K známým pokračovatelům jeho díla, jakými jsou třeba Jaroslav Velinský nebo Svatopluk Hrnčíř, přibyl loni reklamní textař a fotograf Pavel Horna, do té doby známý jen jako autor čtenářsky oceňované série dětské fantasy o kamenném království Middlestone, kterou původně napsal pro svou dcerku. Ve chvíli, kdy čtenář zjistí, že jde o knížku napsanou nejspíš na zakázku pro foglarovský projekt nakladatelství Albatros, nemohou asi být předběžné pochybnosti o smyslu a kvalitě knihy větší.
Horna je však ve své knize Život a smrt Maxmiliána Drápa rozptyluje od samotného začátku. Zručně zkonstruovanými větami vtahuje čtenáře od prvních odstavců do dobrodružného, napínavého a místy i solidně akčního děje. Ten je založen na jednom známém komiksovém motivu původních Rychlých šípů, totiž toho o mrtvole filatelisty Drápa, který spáchal sebevraždu, když omylem zničil svůj nejcennější exponát. Východisko své dobrodružné detektivky Horna rozvíjí zhruba rok poté, co Rychlé šípy mrtvého sběratele objevili, a to otázkou: co když to nakonec byla vražda?
Příběh plyne foglarovsky poklidně, ale pro dnešní dobu dostatečně svižně. K tomu napomáhá i vyprávění ve třetí osobě přítomného času (tzv. historický prézens, známe ho třeba od Larse Keplera), které sice působí oproti obvyklejšímu minulému času naléhavěji, ale na druhou stranu vyžaduje mnohem větší stylistickou dovednost – a tu Horna prostě má.
Na jednu stranu píše uctivě ke své předloze (chování a charaktery hrdinů, některé stylotvorné prvky či způsob mluvy včetně klasických Rychlonožkových „nadávek“ typu plantážníci, u Joviše! či studentíci. Na druhou stranu píše po svém. Velmi umně – a tady dokonce mnohem přirozenějším způsobem než starý mistr – vkládá do textu pasáže, které bychom mohli označit za výchovné či didaktické. Nechá tak například partu kolem Mirka Dušína stvořit jakousi myšlenkovou mapu a tak v rámci příběhu samotného ukazuje na jeden z nejlepších způsobů, jak řešit problém, který složitostí přesahuje možnosti okamžité lidské pozornosti.
Nevyhýbá se ani u Foglara prakticky nepřítomným motivům vzájemné náklonnosti mezi pohlavími a dá se říct, že celkově působí všechny postavy mnohem uvěřitelněji. Zkrátka Horna napsal současný text, který v sobě sice má kapku nostalgie, ale ne tak silnou, aby dokázala knížku otrávit.
Vše výše uvedené funguje v rámci textu výborně a bylo by prima, kdyby Horna v zájmu nás, čtenářů a posluchačů beletrie, víc psal. A co je důležité, vše funguje i v rámci audioknižní nahrávky, kterou letos také vydal Albatros. V režii Alexandry Bauerové se za mikrofon posadil herec Jan Zadražil, který příběh Rychlých šípů odvypráví se spikleneckým nadšením a zjevným zaujetím, jež tentokrát působí přirozeně a dělá z textu zase trochu jiný druh zážitku než prosté čtení. Spolu s kompozicemi Maria Buzziho, který v duchu celé knihy napsal současnou hudbu s kapkou nostalgie, ožívají Rychlé šípy tak, jak by je možná Foglar pojal dnes.
