Již v roce 2012 vydal Radioservis rozhlasovou adaptaci jeho groteskní divadelní hry Cesta do Bugulmy a v roce 2018 cenou pro interpreta roku (Petr Čtvrtníček) ověnčenou četbu na pokračování z románu Citlivý člověk .
V románu Kloktat dehet si Jáchym Topol pohrává s žánry, jazykem i dějinami. Vyprávění sirotka Ilji začíná po převratu v roce 1948, kdy komunisti donutili řádové sestry, aby převzaly péči o děti v domově Domově, pokračuje přes odkaz na nechutnou „akci Ř“ z roku 1950, kdy titíž komunisti zase řádové sestry z domova vyhnaly, a pokračuje před značně zkarikovanou podobu tzv. obrodného procesu až do roku 1968, během kterého se Čechoslováci rozhodnou, že se budou okupačním vojskům bránit.
Narace je lineární a konzistentní, přesto Topol svůj román skládá do značné míry na principu patchworku: sešívá děj z jednotlivých situací, dialogů či úvah a vzpomínek hlavního hrdiny a jak patří k věci, cituje či odkazuje mimo svůj text. S trochou toho zjednodušení se dá tvrdit, že Topolovo náročné, ale vlastně svým způsobem velice zábavné psaní ideově osciluje mezi dvěma výroky dvou literárních megastar: „nevycházím z teze, ale z příběhu“ Friedricha Dürrenmatta a „když to proměním v příběh, je všechno srozumitelnější“ Umberta Eca. A napětí mezi tím, co Topol sděluje, a úvahou o myšlence, která za tím stojí, je jedním z nejrafinovanějších zdrojů čtenářovy slasti.
Vyprávění v první osobě mu umožňuje vystavět text jako proud řeči, který je překotný a roztržitý, místy dokonce hraničí s logoreou. Proud napsaný hovorovou češtinou s mnoha rusismy, expresivními výrazy a neologismy, jazykem sice bohatým, leč ničím nepřikrášleným. V neposlední řadě – jak naznačuje samotný název, odkazující na vychovatelský trest za sprostá slova – jde o literární subverzi ve všech smyslech slova.
Z této Topolovy slovní řeky vyplouvají tu nenápadně, tu s vervou vodotrysku nápady, komentáře, aluze – příběh sice ani na okamžik neustoupí do pozadí, ale v jeho epicentru se přemýšlí, zkoumá a filosofuje. Činí tak autor a očekává totéž i od čtenáře. A jak příběh konsekventně spěje k apokalypse, stává se čím dál méně zřetelnou i myšlenka, která by měla být uchopena. Text se z hříčky útočící na čtenářův důvtip pomalu mění v útok na pocity, které jsou tím nepříjemnější, čím míň je zřejmé, z čeho vlastně pramení – zda z příběhu samotného, z jeho konfrontace s realitou nebo z absence přímých odpovědí snad na libovolnou otázku, která snad může čtenáře napadnout.
Kloktat dehet opravdu není čtenářsky snadná kniha a přiznejme si, že právě vydaná zvuková podoba jí příliš nepomáhá. Nahrávka vznikla v produkci Supraphonu v režii nesmírně zkušené a právem oceňované režisérky a dramaturgyně Nadi Dvorské. Ta vsadila na mladého herce momentálně působícího v pražském Švandově divadle Marka Kristiána Hochmana a oba se nejspíš snažili napodobit Topolův živelný projev, jaký lze slyšet třeba na nahrávce Hlasy, kde Topol čte některé mýtické příběhy severoamerických indiánů, které osobně vybral a přeložil do knížky Trnová dívka (1997). Do značné míry jim to vychází, jenže Topolovo autorské čtení, které lze občas zaslechnout v literárních kavárnách nebo knihovnách, působí naživo mnohem autentičtěji a živelněji než výkon, který tento excentrický spisovatel předvedl svázán prostředím nahrávacího studia.
Ze všeho nejvíc působí audiokniha lehce sterilním dojmem. Hochman má čistý a příjemný hlas, vypráví strukturovaně, v neměnném tempu – a tyto přednosti možná v tomhle případě představují jistý problém. Vlastně se jeho výkonu nedá vůbec nic vytknout (naopak, chvályhodné je třeba kreativní ztvárnění přímých řečí), akorát se svým umírněným pojetím s Topolovou předlohou míjí až příliš. A celkem se s ní bohužel míjí i pěkný hudební doprovod, za kterým stojí dva jazzoví supermuzikanti Martin Kratochvíl a Tony Ackerman.
Publikum má ovšem to štěstí, že Topolův text je sám o sobě tak dobrý, že přes veškeré výhrady připoutá posluchačovu pozornost i na této nahrávce. Ale stejně – oč lepší zážitek to mohl být!
