Je pochopitelné, že pokud se má Schwarzenegger zaobírat všemi svými početnými oblastmi působnosti a k tomu i osobním životem, někde vypouštět či škrtat musí. Při poslechu jeho příběhu ovšem nejednou vyvstane uštěpačná otázka, jestli si Arnie nevybírá úmyslně jen ty pasáže, které ho vykreslují jako nezranitelnou ikonu. Těch několik zapochybování či klopýtnutí, která se v textu najdou, je většinou podáno tak, jakoby za ně Schwarzenegger ani nemohl, zatímco pokud něco vyjde opravdu dobře, je to jeho zásluha.
Pachuť z nízké kritické sebereflexe, která se táhne knihou téměř jako leitmotiv, naštěstí oslabují závěrečné kapitoly. Místa, kdy se autor najednou mnohem otevřeněji dostává ke svému vztahu k Marii, nabízejí prostor pro zhodnocení jeho divočejší minulosti i uzavřené povahy. Memoárům Total Recall by určitě prospělo, kdyby taková sebereflexe a plastičnost pohledu na sebe sama prostupovala textem průběžně. Nemyslím si, že by to Arnolda a jeho obraz jakkoliv neoslabilo.
Interpret Luboš Ondráček si je sebevědomí Arnolda Schwarzeneggera dobře vědom – doslova ho vytáhl z řádků knihy. Schválně si zkuste poslechnout životopis Richarda Bransona Virgin: Hledání sebe sama a poté ten Schwarzeneggerův. Stejný interpret, totožná barva hlasu. Přesto, bez ohledu na obsah textu, se to arnoldovské čtení nese v jiné dynamice. Ondráček byl v případě Bransona tišší, jemnější, v hlase akcentoval životní zkušenost a s ní nabyté vědomí pokory k tomu, co člověk zažil. V Total Recall naopak dává větší prostor řečovým gestům a emocím, kdy posluchač cítí mnohem intenzivněji, co Arnold prožívá. Tam, kde byl Ondráček u Bransona víc zádumčivý, je u Arnolda cítit adrenalin a jistá strohost. Jako by autor (a interpret ruku v ruce s ním) vysekával svou biografii slovo po slově, větu za větou, aby vše vyznělo patřičně důležitě, aby vše bylo tím kamínkem na cestě za úspěchem. Schwarzeneggerovy memoáry nejsou žádnou procházkou natož myšlenkovým bloumáním v sobě samém, nýbrž horským výšlapem s jasným cílem.
I díky takové charakteristice obsahu jsem nakonec zcela přijal hudební podkres audioknihy. Ten mě v samém úvodu nadzvedl ze židle – ne snad, že by se žánrově k názvu nehodil, zní akčně a vlastně i tak trochu sci-fi (pravděpodobně má i odkazovat na „kovovou“ muziku v Terminátorovi). Jenže čekáte-li vzpomínání, které notabene začíná někde na rakouské vesnici, působí takový podkres nepatřičně nabobtnale svou dynamičností. Jak plyne čas (a poslech), hodí se tyto hudební mezihry více a více, v závěru pak naprosto kongeniálně souzní a ukončují rozsáhlou autobiografii, která i přes všechny své slabosti představuje profil významné osobnosti a reflektuje částečně i vývoj americké politiky či Hollywoodu. Díky mimořádnému zapálení a přesvědčivosti vypravěče může zafungovat násobně lépe než jakákoliv jiná kniha z ranku osobního rozvoje.
