Román My dopsal Jevgenij Zamjatin už v roce 1920 jako přímou reakci na bolševickou revoluci a na ideologii, která za ní stála. Autor situuje román do třetího tisíciletí po dvousetleté válce, která výrazně zredukovala lidstvo a po níž vznikl na Zemi Jednotný stát. V něm už jsou všichni lidé redukováni na pouhá čísla, chodí v uniformách, žijí podle přesného minutového plánu a ti, kteří bez povolení zplodí dítě, jsou rovnou popraveni. V Jednotném státu řízeném neomylným Dobroditelem už není místo pro přežitky z dřevních dob lidstva typu originalita či individualita, natož svoboda, kterou systém pojímá v podstatě jako duševní poruchu.
Nyní nastal čas začít rozšiřovat myšlenky Jednotného státu i na okolní planety. K tomu má posloužit vesmírná loď Integrál, přičemž jedním z jejích konstruktérů je i vypravěč románu, D-503. Ten své vyprávění a úvahy koncipuje jako zápisky pro neznámého čtenáře, což je trik, který umožňuje plynulé vysvětlování principů společnosti, aniž by působilo šroubovaně či nepatřičně.
Zamjatin směřuje děj ke konfliktu mezi dokonale fungujícím soukolím totalitního řádu a lidem vrozenou touhou po svobodě, která se čas od času projeví jako předem k nezdaru odsouzený pokus o vzpouru. A jistě není náhodou, že nositelkou toho druhého je v románu žena I-330, tedy umělkyně (přičemž umělci obecně jsou několikrát zmiňování jako nepřátelé režimu).
Autor anticipoval mnohé z dějů, které si spojujeme především s obdobím stalinismu, ale i třeba érou hitlerovského Německa. Nejen popravy a perzekuci, ale i jemnější děje, třeba nenávist všech možných totalitářů k tvůrčí svobodě, svobodnému bádání a ke vzdělání všeobecně. Předpověděl i obsah termínů Entartete Kunst či buržoazní paumění, přičemž v knize se – podobně jako o téměř dvě desetiletí později na slavné Německé výstavě – „zvrhlé umění“ předvádí jako předmět nenávisti. Zakázaný skladatel Paul Hindemith údajně děkoval nacistickému kulturtrégrovi Zieglerovi za to, že v posluchačských boxech měli návštěvníci jeho výstavy jedinou možnost slyšet jeho hudbu. Také v románu ovládá I-330 hru na klavír a „vzdělávací“ předvádění hudby Alexandra Skrjabina vymytým mozkům loajálních občanů ji očividně nenechává klidnou. Tušíme, že to, co dokáže způsobit umění v lidské duši, je jednou z příčin její probuzené touhy po svobodě.
V mnoha ohledech geniální román vyšel v češtině poprvé v roce 1927 jako první překlad mimo originální ruštinu a jazyk prvního vydání, které bylo publikováno v New Yorku anglicky. Od té doby vyšel ještě několikrát, dokonce – v době režimního uvolnění – už v roce 1969, kdy jej výborně přeložili manželé Tafelovi. Jejich nadčasový překlad posloužil i jako předloha pro letošní nahrávku vydavatelství Audiostory.
Za mikrofon se v režii Daniela Tůmy posadil herec Dejvického divadla Jaroslav Plesl a předvedl další ze svých strhujících výkonů. Konstrukce románu mu umožnila ztvárnit text jako herecký monolog, který ozdobil girlandami změn hlasu v přímých řečech, někdy dotažených až na samu hranici karikatury – ta má ale v jeho projevu sama o sobě popisnou, charakterizující funkci. Naproti mu jde i hudba Karpof Brothers, kteří opět dokazují, že audioknižní hudební doprovod je pro ně důvěrně známý a do hloubky zvládnutý žánr.
O něco horší je to s technickou úrovní nahrávky. První, co zarazí, je ne úplně příjemný zvuk, který rezignoval na potlačení příliš výrazných sykavek. To ještě lze vyřešit vhodným nastavením ekvalizéru, co však řešení nemá, jsou občasné nedobře zahlazené střihy, kdy zvukaři nechali v nahrávce ihned po konci věty okamžik naprostého ticha bez šumu, což má obzvlášť rušivý účinek.
I přes tyto nedostatky můžeme říct, že titul z produkce sympatického vydavatelství rozhodně stojí za poslech. Dostává se nám totiž mimořádná předloha v osobité a skvělé interpretaci.
