Rozsáhlý děj se opírá o historii více než šesti dekád, přičemž u třetího dílu hovoříme o letech těsně poválečných, tedy o rozmezí let 1945–1961. Oproti předchozím částem neztrácí trojka na dramatu či naléhavosti. Naopak jaksi korunuje celek už jen tím, že je zakončena takovým finále, během něhož můžeme prozkoumat reálné základy, z nichž próza vychází. Jsou jimi životopisy existujících osob, které se v Šikmém kostelu mísí s postavami fiktivními. Jako bonus jsou také připojeny autentické zvukové záznamy ze soudního procesu po tragédii na dolu Doubrava. Můžeme tak sledovat okolnosti, za kterých byl odsouzen na doživotí jeden z vedlejších hrdinů příběhu. Šikmý kostel má mimo jiné také roli rehabilitační, zejména v případě násilné smrti faráře Ludvíka Sobka, kterou Karin Lednická objasňuje.
Důlní historie je pro české dějiny důležitější, než jsme si ochotni připustit a než si uvědomujeme. Karin Lednická obrátila pozornost k profesi a regionu, které jsou právě tak hrdé jako vysmívané a nepochopené. Také díky citlivé pozornosti na detail, pečlivým rešerším a výběru opomíjeného tématu autorka zaslouženě získala v případě všech tří dílů prestižní literární ocenění.
První Šikmý kostel promlouval k posluchačům hlasem Vilmy Cibulkové, která za svůj výkon získala audioknize ocenění Audiokniha roku 2020. Audiokniha z dílny OneHotBook si také odnesla cenu pro Absolutního vítěze ročníku. Od druhého dílu o audioknižní podobu série pečuje Český rozhlas a do digitální distribuce ji uvádí Radioservis. V obou případech se režie ujal Radovan Lipus, který v druhém díle vedl Jana Szimika, v třetím pak dvojici Gabriela Mikulková a Zbigniew Kalina.
Poslech třetího dílu nevyžaduje perfektní znalost děje předchozích dílů a vtahuje do drobných i zásadních událostí několika hlavních protagonistů tak, jako bychom je důvěrně znali, což svědčí o autorčině zručnosti. Jednotlivé kapitoly jsou uvedeny jmény klíčových postav, jimiž jsou Halka, Ženka, Wojtek a později Julka, a časovou specifikací. V interpretacích těchto bloků se střídají herci Gabriela Mikulková a Zbigniew Kalina, doslov pak načetla sama autorka. Předností obou interpretů je autentický regionální akcent, který byl evidentně dramaturgickým cílem. Tento přízvuk je prokládán běžným hereckým projevem.
V průběhu poslechu si však lze povšimnout, že užití těchto dvou druhů projevu není zcela konzistentní, a dramaturgie tak například nechala stejnou postavu hovořit někdy tak a někdy onak. Rovněž celkový styl přednesu obou interpretů může být pro některé posluchače rušivý. Jako by byl držen na velmi hluboké tónině a zároveň bylo zvolené tempo zpomalené na nejúnosnější možnou úroveň, přičemž v rámci souvětí jsou příliš často ponechány dlouhé pomlky mimo interpunkci, zřejmě s cílem vyjádřit či umocnit tíhu řečeného. Výsledkem je však dojem až pohřební řeči, a to i v místech, která nikterak tragická nejsou. Kontrastně pak do četby vstupují hudební intermezza například v podobě ukřičených zpěvů, hlášení tlampačů či dobových státnických projevů. Jako by se tvůrci snažili tragédii zúčastněných podtrhnout tragickým tónem, čímž však riskovali, že beznaděj zůstane ve zvuku a nezbývá potřeba, aby dozněla v mysli…
