Jednou provždy by tak rád našel odpovědi na otázky, které v sobě od té doby už několik desetiletí nosí. Jaká byla jeho matka? Proč s ním utekla do Kodaně? A co bylo důvodem její sebevraždy?
V množství severských detektivek je snadné některou přehlédnout. Přihodilo se to i trilogii z Faerských ostrovů anglického scenáristy a spisovatele Chrise Oulda, která stojí stranou masového zájmu čtenářů. Což je škoda, protože patří k tomu nejzajímavějšímu, co v daném žánru v poslední době vyšlo. Ačkoliv se formálně jedná o tři romány se samostatnou zápletkou, jde v zásadě o ucelený příběh, jehož nosným tématem je Reynovo osobní pátrání. To se prolíná všemi díly, takže se je vyplatí brát hezky popořadě a nejlépe těsně po sobě, dokud člověku v hlavě zůstávají všechny vazby a souvislosti. Mimo tuto linku v nich ale sledujeme i další rovinu, zaměřující se na faerského kriminalistu Hjaltiho Hentzeho. Ten se s Reynou po jeho návratu na ostrovy do té míry spřátelí, že s ním konzultuje i probíhající vyšetřování.
A nakonec není divu, protože s vraždami má britský detektiv mnohem více zkušeností, než jeho faerský kolega. V úvodním díle Neklidné pobřeží, v němž se spíše teprve seznamujeme s prostředím a postavami, sledujeme obtížné policejní vyšetřování násilné smrti, mající možnou souvislost s Reynovým otcem. Situaci Janovi neulehčují ani jeho dva nevlastní bratři z otcova dalšího vztahu, kteří pověst rodiny na ostrovech, kde se zná každý s každým, urputně brání. V navazujícím pokračování Zátoka smutku rozvíří poklidné faerské vody početná skupina bojovníků za práva zvířat. Těm je trnem v oku místní tradice nazývaná grind, představující lov velryb, delfínů a kulohlavců. Policii kromě udržování pořádku mezi nimi a místními ale zaměstnává především vražda jedné členky skupiny, která zemřela jen pár hodin po bouřlivé hádce s jedním z rybářů. Reyna se mezitím snaží sbírat střípky ze života své matky, které by mu pomohly vyrovnat se s minulostí. Jenže jeho zvědavost se v závěrečném díle Oheň na pláži postupně mění až v posedlost, která by jej mohla zavést do míst, odkud už nebude cesty zpět. Reynovo soukromé pátrání se totiž protne s Hentzeho vyšetřováním úmrtí farmáře a nálezem těla, pohřbeného desítky let na jeho pozemku. Co se zde kdysi odehrálo a jakou souvislost to má s Janovou matkou?
Audioknižní zpracování trilogie, vydané knižně nakladatelstvím Mystery Press, má na svědomí Audiotéka. V režii Miloše Vrány se četby ujal Aleš Procházka, který svým hlasem vtiskl příběhům Chrise Oulda nezaměnitelnou podobu. Kapitoly, vyprávěné v první osobě z pohledu Jana Reyny interpretuje živě, ale zároveň promyšleně, s citem pro vnitřní napětí postavy, mající k ostrovům a jeho obyvatelům ambivalentní vztah. Vyšetřování ostrovní policie v čele s Hjalti Hentzem je sice popisováno ve třetí osobě, neztrácí ale na poutavosti. Autor barvitě prokresluje dění na stanici i charaktery policistů a jejich místy napjaté vztahy. Procházka pak zdatně odděluje všechny ženské a mužské postavy, ať už polohou hlasu či tempem projevu. Zvlášť pro Hentzeho zvolil drsný, chraplavý hlas, podle nějž lze tohoto druhého hrdinu trilogie snadno identifikovat. Ačkoliv není možné si ověřit správnost výslovnosti faerských výrazů, daří se je interpretovi číst přirozeně, což při pohledu na jejich komplikovanou psanou podobu nutně vzbuzuje obdiv k hercově přípravě. Ani před složitě znějícími větami v tomto jazyce není patrné zaváhání či pauza, což bývá obvyklý nešvar mnoha interpretů i u mnohem běžnější angličtiny.
Bohužel se ale audioknihy nedokázaly vyvarovat několika chyb, které měly být odhaleny kontrolním poslechem. Například Hentzeho typický chraplák se místy, zejména zkraje druhého příběhu, vytrácí, aby se k němu herec po několika kapitolách opět vrátil, když zjistil, že potřebuje rozlišovat oba hrdiny ve vzájemném dialogu. Pozorné ucho si také všimne, že názvy novin a časopisů jsou v jednom díle ponechány v původním jazyce, v dalším přeloženy, rovněž tak jméno Peter je jednou vyslovováno anglicky a podruhé foneticky. Úsměvně také působí opomenuté přeřeky, jako „verlyby“, či záměna názvu měst Kadaň a Kodaň.
Co si naopak pochvalu zaslouží, jsou doprovodné melodie, které tu řízně, tu melancholicky, oddělují jednotlivé kapitoly. Dodávají vyprávění dynamiku i v místech, kdy je děj pro některé posluchače možná trochu pomalejší. Skutečné akce si tu totiž mnoho neužijeme, objevuje se prakticky až v závěru každého dílu, do té doby jde spíše o metodické pátrání, Reynův osobní příběh, udržující posluchače v napětí, a zajímavý popis nevšední lokality ostrovů. Což může připomínat atmosféru skotských detektivek Petera Maye, které do značné míry také stavějí na atmosféře místa. Chris Ould ale naštěstí nezapomíná ani na uvěřitelnou zápletku s logickým vyústěním, kvůli čemuž stojí trilogie z Faerských ostrovů za pozornost všech fanoušků detektivek.
