Richard Bergman se proslavil především jako autor textů k některým písním Michala Davida (Decibely lásky nebo To se oslaví), které zněly nejen jako soundtrack skomírající normalizace, ale i jako obří hity v nepochopitelném revivalu normalizačního popu po změně režimu. Literárně debutoval sbírkou básní Ženská je problém (1993), aby se pak na víc než dvacet let publikačně odmlčel. Jeho následná literární produkce není rozsáhlá a soustřeďuje se především na čtenářsky dobře hodnocené pohádky (např. Kryštofova myš nebo Návrat malého prince), avšak je také autorem velmi příjemné knihy rozhovorů s osmi českými výtvarníky v reprezentativní publikaci Ateliéry slavných.
Nyní se tedy snaží etablovat jako žánrový autor. Hororová povídka má v českém kontextu poměrně silnou tradici, kterou rámují na jedné straně notoricky známé překladové antologie Tichá hrůza Tomáše Korbaře a Lupiči mrtvol Jana Zábrany, na straně druhé zejména povídky v oficiální literatuře etablovaného a při odložení případných předsudků i rozpoznatelným způsobem řemeslně zručného Miroslava Švandrlíka. Zároveň se čím dál víc objevují žánrové texty mladších a mladých autorů, přičemž řada z nich spadá do škatulky young adult literatury.
Bergman do jisté míry navazuje na Švandrlíka, jednotlivé povídky jsou podobně jako u něj jednoduše vystavěné, monotematické a pohříchu složené z mnoha motivů klasických hororů (vykrádání hrobů, kanibalismus, duchové atd.). Stejně jako u Švandrlíka se ani zde nedočkáme ničeho inovativního nebo přehnaně strašidelného, spíš jde o celkem zdařilý recyklát, který na zhruba dvě hodiny své délky jistě leckoho zabaví.
Co v povídkách naopak funguje velmi dobře, a to především v těch delších, je atmosféra, kterou však mnohem víc tvoří skvělý přednes a kterou dále posilují poměrně časté ruchy i ambientní hudební podkresy. A v Bergmanových příbězích s kolísavou délkou očividně chybí nadsázka a napětí paradoxu, které jsou naopak důležitými součástmi úspěchu jeho předchůdce.
A navíc bohužel: Těžko se soustředit na příběh, když s ním o posluchačovu pozornost od samého začátku bojuje vzpomínání na to, jak se jmenuje ta která syntaktická chyba. Hned ve třetí minutě první povídky se dočkáme obratů jako „muži trpícího stařeckou demencí“ nebo „spousta erotických časopisů potřísněné kočičími exkrementy“, přičemž u prvního příkladu je celkem hezky slyšet, že chyba zarazila samotného interpreta..
Přitom je asi jen málo audioknih, kde by výkon za mikrofonem povýšil plytký text na velmi dobrý, ba dokonce výborný posluchačský zážitek tak, jako v tomto případě. Oblíbený herec a výtvarník Jan Kanyza za mikrofonem dokáže opravdové divy, které působí vlastně ještě silnějším dojmem než u mnoha jiných, protože tento majitel charakteristického hlasu nepatří mezi nejvytěžovanější mistry studiové práce.
Většinu z víc než třiceti dostupných audioknih s jeho účastí tvoří rozhlasové hry, v kterých má často jen menší role. V té méně početné části, totiž kategorii jedno- a vícehlasých četeb, jde ale o perlu za perlou. Z této úrody prozatím asi nejvýše vyčnívá série Stephena Kinga o panu Mercedesovi , v které se jeho věcný a přesný způsob čtení nádherně doplňuje s exaltovaným výkonem Kajetána Písařovice. Tato série se stala pro nejednoho audiofila klasikou, ke které se rád vrací, protože mimořádné interpretační výkony se sešly s mimořádně kvalitní předlohou. To se sice o Zlovětří tvrdit nedá, přesto je Kanyzův výkon opět dechberoucí.
Tempo, které obvykle volí, je poklidné, intonace uměřená až monotónní, přesto nikterak nudná či uspávající. Naopak, jen drobnou změnou rytmu nebo minimálním zvýšením hlasu dokáže text zpřehlednit a také posílit jeho dramatický potenciál.
Zdá se, že režisér nahrávky, kterým byl sám autor předlohy, nechal Kanyzu dělat, co umí. A to bylo velice šťastné rozhodnutí. Kanyza sice před časem ohlásil odchod na herecký odpočinek, avšak některé texty ho dokáží i tak přimět, aby jim propůjčil hlas. Proto bychom snad mohli doufat, že tato audiokniha nebude poslední, kterou natočí.
