Skotský autor Peter May přemisťuje těžiště vyprávění ze současnosti (tedy přesněji roku 2015) do roku 1965. Členové někdejší kapely The Shuffle se po desítkách let dávají znovu dohromady a chystají se podniknout to, co tehdy: útěk. Dramatické události, které kdysi prožili, totiž stále čekají na rozuzlení. Z Glasgow jich tehdy uteklo do Londýna pět, ale nevrátili se všichni.
Marcel Vašinka jako narátor je všechno jiné, než mechanický. Na počátku vyprávění vykládá potemněle o násilnosti, ba ano, vraždě, která přiměje staré přátele se opět sejít. V těle textu pak jako by zvolna zcivilní a současně se vciťuje do postav, unešených rokenrolem a duchem šedesátých let, který v nich zůstává stále živý. Po padesáti letech jeden z hudebníků poznamenává v rozhovoru se svým vnukem Rickym: „Já sám sebe nepovažuji za starého.“ Příběh přednesený publiku Peterem Mayem jako by po tisící dokazoval, že ono rebelské já teenagera je součástí člověka navěky, ale často jen spí, a navíc, že každá generace si stejně znovu připadá jako ta poslední, která kdy za něco stála.
Hlavní hrdina se ale mimo jiné ztotožňuje s verši Omara Chajjáma, a tak uslyšíte Marcela Vašinku procítit: „Marně se rmoutíš, marně se též namáháš…“ V jeho interpretaci můžeme shlížet na naděje a ambice, jichž je mladý člověk plný k prasknutí, a smutek, s nímž patříme na všechno, co jsme nedokázali. V roce 1965 pětice kamarádů zjišťuje, že v Londýně se peníze a sláva neválí na zemi, mají ale i příležitost setkat se s tehdejšími živými legendami, jako je John Lennon. Bohužel ale také příliš pozdě nahlédnou, že co je zadarmo, bývá obvykle příliš drahé. Zmíněné hudební legendy zlatého věku jsou využity jako skladby předělující kapitoly takřka třináctihodinové nahrávky, zejména zaznívají motivy písní The Beatles. Až pohlednicový dojem činí zmínka o Abbey Road, ulici, v níž Beatles využívali nahrávací studio a kde na přechodu přes ulici vznikla legendární fotografie Brouků kráčejících v řadě za sebou.
Zápletka působící jako rozbuška v životě mladých hrdinů je však očekává ve Victoria Hall, experimentálním sídle, kde je hostí záhadný doktor Robert, který je nechává nahlédnout do svých neortodoxních psychologických léčebných metod. V jejich rámci je mimo jiné způsoby doporučena seberealizace pomocí malby výkaly na zeď, či experimentování s LSD. „Jsou šedesátá léta! Je třeba experimentovat!“ naléhá doktor Robert povýšenou dikcí Marcela Vašinky. Chápeme díky tomu, jak nebezpečné může být přesvědčení, že všechno je možné a všechno je dovoleno, když to může být na náš úkor. Přijde ale i na velmi křehké, nešťastné téma, které zanechává bolest a pocit provinění na celý život. Toto tabuizované trauma nelze přesněji rozvést, protože je zásadní zápletkou příběhu, nicméně tolik je třeba vyzdvihnout, že Marcel Vašinka bolestiplnou romanci hlasově znázorňuje s jemností, jakou vyžaduje.
Děj Útěku kulminuje na obou stranách časové osy s rozmezím půl století, a to tragédií, kterou dvouměsíční útěk zůstal završen v roce 1965, a hledáním zadostučinění či smíření v roce 2015. Vašinka s touto kulminací přidává na naléhavosti a smutku, ve vypjatých situacích nechává protéci do interpretace „čirou destilovanou zběsilost“. Shledání s hlasem tohoto herce je stejně tak šťastné, jako pro protagonisty útěku opětovné setkání se svým starým dobrým já, s přáteli, ale i s nadějí. Audiokniha se s posluchači loučí tóny hudby na motivy skladby Eleanor Rigby od The Beatles, s nimiž se zamýšlíme nad „all the lonely people“, tedy všemi těmi osamělými lidmi v románu Útěk i v našich životech.
