Originální romány letos čtyřiašedesátiletého Arlandura Indriðasona, které česky už léta hojně vydává moravské nakladatelství MOBA, jsou přinejmenším příjemným čtenářským či posluchačským zpestřením obvyklé žánrové produkce. Ovšem představují také důležitý dílek do mozaiky subžánru zvaného severský noir. Ten si v jeho nejkvalitnější podobě spojujeme s autory jako Henning Mankell nebo Jo Nesbø, ale spektrum dobrých autorů je mnohem širší. A některá prostředí, jako to islandské, lákají už jenom svou tajuplnou výjimečností i kulturními rozdíly (a to jsou v češtině dosud neznámé třeba kriminální příběhy z pera faerského spisovatele Jógvana Isaksena).
Spolu s vnějšími Hebridy z některých románů Petera Maye, kterého mezi severskou krimi můžeme s trochou dobré vůle zařadit také, bude Island asi nejexotičtějším dějištěm, které máme v českých překladech k dispozici. Ostrov o rozloze jen o kousek menší než Bulharsko, kde ale – výhradně na několika místech u pobřeží – žije pouhých 400 tisíc obyvatel, a země s kriminalitou hluboko pod evropským průměrem se v románu Synové člověka protentokrát stává místem činu ohavné vraždy penzionovaného učitele a zdánlivě nesouvisející sebevraždy jeho bývalého studenta Daníela, dlouhodobě hospitalizovaného na psychiatrické klinice.
Vyšetřování se ujímá veterán reykjavícké kriminálky Erlendur Sveinsson a jeho mladší, nezkušený a trochu domýšlivý kolega Sigurdur Óli. A pátrání je zavede, jak jinak, do dávné minulosti. Kromě detektivní zápletky, která je napínavá, ale jejíž rozuzlení je – kulantně řečeno – přitažené za vlasy, se především dopodrobna seznámíme s hlavním hrdinou a jeho minulostí završenou rozpadlým manželstvím a složitým, oboustranně těžce prožívaným vztahem k drogově závislé dceři Evě Lind. Pokud budou k dispozici další díly série, bude se to ještě hodit – od třetích ryze ostrovních Severních blat až po šesté Jezero, které se z velké většiny odehrává ve Východním Německu, se jedná o nadmíru zajímavé, podnětné čtení a doufejme, že v blízké budoucnosti i poslech.
Ve společné produkci knižního vydavatele a Audiotéky vyšel ovšem zatím první díl celé série nazvaný Synové člověka. V režii Miloše Vrány se interpretace ujal herec pražského Divadla na Vinohradech Marek Holý. Společně pojali nahrávku jako dobře strukturované vyprávění s hereckým ztvárněním přímých řečí, které je dostatečně uměřené na to, aby se nedalo značit za hraní či dokonce přehrávání.
Vlastně se titulu po herecké ani technické stránce nedá nic vytknout a veškeré následující výhrady zůstávají na pocitové úrovni: I přes slyšitelnou snahu interpreta a zajímavou, vhodně vybranou předělovou hudbu (kterou už zčásti známe z jiných počinů Audiotéky a která se tu a tam ozve i uprostřed jednotlivých kapitol) výsledku poněkud schází výraznější atmosféra. Jako by se k textu, který je sám o sobě v mnoha ohledech tíživý a temný, takto přímočará interpretace nehodila a jako by i jasný, výše položený témbr Holého hlasu způsoboval, že zní více méně jako nadsázka.
Nahrávka tak prošumí jako zábavná šaráda, ke které ale už nedostaneme nic navíc, což je nejspíš škoda. Anebo je to jen ozvěnou dusivé nálady vynikajícího filmu Severní blata v duši recenzenta? Těžko říct. Bude zajímavé sledovat, jak si audio v tomto pojetí povede u některé z těch povedenějších Indriðasonových předloh.
