Novinář a spisovatel Timur Vermes si pohrál s myšlenkou, že Vůdce žádnou sebevraždu při obléhání Berlína na sklonku války nespáchal. Pravděpodobně nějak podivně usnul a procitl až v současnosti. (To, jak se mu to podařilo, autor neřeší – a vlastně to neřeší ani samotný Hitler.) Nápad, který může velmi snadno dopadnout jako nevydařené zabalancování na pomezí (ne)vkusu.
Už jen proto, že situací, jak reálného Hitlera konfrontovat se soudobou společností, se nabízí tolik, aby jednoduše román roztříštilo na tu více, tu méně vtipnou koláž epizodek-gagů. První strany k takovému konci směřují. Hitler se probouzí, zjišťuje, že něco není v pořádku (zatím neví co), vnímá mladé chlapce na hřišti jako členy Hitlerjugend, my se můžeme smát, usmívat, nebo cítit trapně. Záleží na nastavení každého z nás. Jakmile však odezní první kroky v současném Berlíně, začíná se Vermesovo dílo podrývat pod zem (pod kůži?), aby byl humor jemnější. A o to intenzivněji bylo cítit, že za vtipem se skrývá nejeden naježený chlup na těle. Vždyť ona to zas taková legrace není!
Už je tady zas se sice škrábanců jisté prvoplánovosti nezbaví ani do poslední kapitolky, mile může překvapit, že Vermes pojmenovává naši společnost jako prostor, který klidně nového-starého Hitlera znovu přijme a dokonce z něj udělá celebritu. To, že jej většina považuje pouze za výtečného herce, napodobitele, neomlouvá jejich jednání. Spíše upozorňuje, že máme dar věcem přisuzovat jiný význam, schovávat se a nedívat se tak, abychom dokázali citelněji zapojit intuici a vypozorovávat z jemností potenciální nebezpečí. Ne snad, že by mělo Vermesovo dílo opěvovat růst skepcticismu nebo paranoidních strachů, vnímal jsem jej jako tři tečky za větou. Za větou, která má více významů a bylo by neprozřetelné si vzít do úst pouze ten, který nás napadne jako první.
Hitler v současném Německu je sice (pro nás) něčím směšnou figurkou, nezakořeněnou do doby nových technologií, na druhé straně má v sobě témata, která se ukazují být natolik živá i dnes, až z toho začíná mrazit.
To, co se tedy na začátku zdálo být prvoplánovou hrou s oživlým Hitlerem, v závěru až nepříjemně tne do nálady, která rozhodně nehýbe jen Německem. Stačí si vzpomenout na tuzemské prezidentské volby, kdy o výsledku rozhodla do značné míry manipulace s výrokem o Benešovi a jeho dekretech. Vermes pod rouškou gagů pojmenovává naši malost a v rámci showbyznysu i potřebu vzít a prodat cokoliv, co bude mít dostatečně velkou odezvu. Fakt, že může jít o produkt v budoucnu notně nebezpečný, se úspěšně/raději přehlíží.
Autor zvolil vhodně ich-formu, už proto, že kniha může být vtipnější a navíc se vyvaruje hodnotících soudů ze strany vypravěče. Odstup je vůbec na celé knize sympatický a jeho otevřený konec neméně. A protože jsem knihu nečetl, ale poslouchal, hodí se ještě recenzi spojit i se zvukovým zpracováním.
Při poslechu mě vyskočila asociace na Ivana Trojana, který zdařile „hitlerizoval“ svého hrdinu ve filmu Jedna ruka netleská, pořád si tak říkám, že by mohl být vhodnější než Miroslav Táborský. A to tvrdím i s upozorněním, že jako herce mám Táborského moc rád a že se vypořádal s Hitlerem velmi dobře. Jen snad ze samého počátku mi přišla jeho emotivnost přepálená. S přibývajícími minutami dával možnost odpočinku. Je otázkou, zda jsem si na jeho projev zvykl, nebo našel Miroslav Táborský vyrovnanější polohu, kdy vypjatost projevu střídal s rozvahou, nebo zda si o to vyloženě vývoj knihy říkal. (Přeci jen Hitler se postupem času na naši dobu solidně adaptuje.)
Všiml jsem si na sociálních sítí, zvláště obrázkovém Instagramu, záplavy statusů/snímků, v nichž se kniha Timura Vermesse mezi mými známými objevovala. Pravděpodobně tak námět má potenciál oslovit, asi se šíří i vesměs pozitivní recenze. Osobně jsem z (audio)knihy nebyl až tolik „odvázaný“, abych se s ní musel fotit, ale považuji ji za vhodný a zajímavý komentář k dnešní společnosti, která ráda zapomíná, ráda neposlouchá, nebo naopak až moc ráda bere za silná slova ta, která umí manipulovat našimi emocemi a kontext kolem zjednodušovat na hesla.
