Chtělo by se říct: zaplať pánbůh, kdyby jen úroveň titulů nebyla tak moc nevyrovnaná a kdyby většinu produkce netvořil bezcenný balast, nad jehož případným nevzniknutím by nebylo třeba ani trochu plakat.
Vyšla řada skvělých titulů, například oceňované Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře z pera kunsthistorika Ernsta Hanse Gombricha, abychom uvedli velkou přehledovou knihu. Mimořádná díla vznikají i v hlavách českých autorů: zmiňme tu alespoň audiem nepolíbenou kombinaci fikce a dokumentárních materiálů Františka Tichého Transport za věčnost věnovanou terezínskému ghettu, či nosný příběh chlapce Jendy v zrcadle dějinných událostí 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo publicistky Venduly Borůvkové. A pak je tu řada zjednodušujících, vadných či jen neobjevných knih, které tvoří většinu z toho, co lze nalézt po knihkupectvích.
Pokud tento stav dáme do souvislosti s leitmotivem české veřejné debaty, kterým je nářek nad nedostatečnou výukou především moderních a nedávných dějin, je to celkem depresivní zjištění. Obzvlášť při vědomí toho, že události a osobnosti spjaté třeba s poslední velkou dějinnou změnou, tedy pádem komunistického režimu, jsou pro dnešní děti už také „jen“ součástí školní látky.
Asi bychom měli pociťovat vděčnost za každou knihu, která bude hovořit o (moderní) historii jazykem a způsobem, který dětského čtenáře osloví, vtáhne do problematiky a úměrně jeho věku, nikoli však zjednodušeně, představí tu či onu událost, dobu nebo osobnost. Takovou ambici jistě měla i havlovská monografie Martina Vopěnky, leč zůstalo u přání.
Vopěnkův text maluje Havlův portrét jako chronologicky vyprávěný životopis, který začíná okamžikem jeho narození a končí shrnujícím hodnocením významu našeho prezidenta na pozadí popisu Havlova pohřbu. Každá epizoda Havlova života je doplněna většinou uvozující kontextuální notickou, v níž autor vysvětluje historické souvislosti, které se k ní váží. Začneme tedy třetím rokem Hitlerova kancléřství a postupujeme přes obvyklé milníky – Protektorát, osmačtyřicátý, budování socialismu, Pražské jaro, okupaci, normalizaci, sametovou revoluci a destrukci socialismu – až ke smutnému 18. prosinci 2011, kdy Václav Havel po dlouhé nemoci zemřel.
Vopěnka dokáže především členěním textu udržet tempo vyprávění svižné, bohužel se u toho nevyhne občas až skandální trivializaci (například namísto paušálního odsudku marxismu by nebylo od věci alespoň rámcově termín vysvětlit, středobodem Havlovy rodinné historie zajisté nebyl palác Lucerna, což sice autor explicitně netvrdí, přesto se mu a jeho prodeji věnuje neúměrně dlouho, zcela šílené pak je absolutní nepochopení Havlova konceptu nepolitické politiky aj.).
Kniha je silně poznamenána autorovou projekcí svých osobních preferencí (slouží mu ke cti, že se k tomu v předmluvě sám přizná), což občas vede k formulacím, které Havla mytizují zhruba takovým způsobem, jakým se to v minulosti stalo Masarykovi. A nakonec, obzvlášť v pasážích věnovaných Havlovu soukromí a jeho dvěma manželkám, se Vopěnka nevyhne ani značné bulvárnosti, obzvlášť v popisu obou manželství nebo tehdy, kdy Havlovi přisuzuje určité (pravděpodobně svoje vlastní) myšlenky, úvahy či motivace.
Látce moc neprospívá ani audiozpracování Tympana, namísto ilustrací Evy Bartošové, které zdobí papírovou knihu, dostaneme sice solidní, ale také nijak výjimečné interpretační výkony Terezy Dočkalové a Viktora Dvořáka umocněné elektrokytarovými hudebními předěly. A právě audioknižní zpracování ještě zvýrazňuje problematičnost textu, která spočívá především v podivné směsi nezáživnosti a nevhodného využívání ozvláštňujících jazykových prostředků, které patrně mají látku představit přece jen přístupnějším způsobem. Oba interpreti čtou sice přesně, ale zoufale dokumentárně.
K základnímu seznámení s osobností Václava Havla Vopěnkova kniha asi posloužit může, jeho dobrý portrét však nenakreslí ani náhodou. Působí, jako když vezmete mistrovsky namalovaný obraz a proženete ho kopírkou.
