Jak ale žil Havel do listopadu 89? Na tuto otázku může do určité míry odpovědět beletristicky pojatá monografie spisovatelky Edy Kriseové, nazvaná výstižně Václav Havel. Kniha poprvé vyšla roku 1991, její přepracované vydání pak v roce 2014. Tehdy se také dočkala audioknižní podoby, když životopis načetli herci Daniela Kolářová a Jan Kačer pod režijním dohledem Michala Bureše.
Je třeba upozornit, že se nejedná o monografii v pravém slova smyslu – o knihu plnou suchopárných dat s celkovým výčtem všeho, co Havel kdy napsal či inicioval. Autorka, za normalizace spolutrpitelka a následně Havlova kulturní poradkyně, ale především jeho kamarádka, má snahu vylíčit Havla takového, jaký byl, co znamenal pro ni osobně, ale i pro rodinu či blízké přátele, z jejichž pamětí a deníků čerpá. Právě všemožná svědectví nám dávají možnost nahlédnout a pochopit pohnutky Havlova konání. Hranice mezi autentickými vzpomínkami a bulvárním žvaněním je velmi tenká, ovšem Kriseová nikdy nejde za čáru vkusu a občasnými historkami text jen oživuje. Ostatně, je to spisovatelka vyprávějící příběh o jednom výjimečném muži a o společnosti, která se ve 20. století významně proměňovala. Ano, kniha je hlavně svědectvím o době, což osobně vnímám jako její největší přednost. Byť je Kriseová k Havlovi nekritická a místy neskrývá svůj obdiv k němu, dojem z četby to nikterak nenarušuje.
Na počátku 90. let, kdy monografie poprvé vyšla, musela mnoha lidem spadnout čelist nad plastickým popisem zvěrstev, kterých se dopouštěli normalizátoři v uplynulých desetiletích, nad neustálou buzerací, šikanou, perlustrací, naschvály hraničícími se sadismem. Díky často popisovaným pocitům si tak i dnešní nepamětník dokáže představit naprostou deziluzi, úzkost, strach, ale i odhodlání něco změnit. Odhodlání, které bylo odměňováno domovními prohlídkami, vazbami, odposlechy i tvrdým kriminálem.
Při výčtu tolika informací, s nimiž Kriseová ve své knize pracuje, se vždycky vyskytne nějaká nepřesnost. Jedna za všechny: pokud se setkal Havel s Janem Grossmannem poprvé už roku 1956, nemohlo to být před divadlem Na Zábradlí – to vzniklo až o dva roky později. Je mi také záhadou, proč jindy tak konkrétní Kriseová píše o Janu Rejžkovi, který v Lipnici pozval Havla na pódium, pouze jako o „konferenciérovi“, a proč jeho jméno vynechává i v kapitole o petici Několik vět, když v ní sehrál vcelku důležitou roli.
Co dále musím knize vytknout, je autorčino přeskakování v ději a událostech. V prvních kapitolách se dočteme, s kým se Havel setkával v 50. letech a až následně o rodině, jeho dětství a kořenech. V kapitole o Žebrácké opeře najednou Kriseová skočí k Plastikům, ale o procesu píše až v další části. Pak následuje kapitola o únosu dětí během roku 1977 a návrat k přípravě Charty. V kapitole o divadle, zasazené do druhé poloviny 80. let, předjímá už události z roku 1989 a zmiňuje se o dalším Havlově zatčení, což s divadlem tematicky příliš nesouvisí. Text je tak místy nepřehledný, ovšem ani tento fakt silný dojem z četby nenaruší. Naopak potěší různé autorčiny odbočky, kupř. její vyznání filozofovi a spoluautorovi Charty 77, Janu Patočkovi.
Co se audiopodoby týče: tahounem je zde Daniela Kolářová, která se úkolu zhostila se vší profesionalitou a ctí. Osobní pasáže čte velmi citlivě, bez patosu. Ve správnou chvíli je věcná, jindy zase více emotivní. Jan Kačer se ujal většinou citací, případně je sekundantem v rozhovorech, které autorka vedla s osobnostmi typu Miloše Formana či Pavla Landovského. Jen je škoda, že nebyla dodržena důslednost a že např. citace z tisku čte povětšinou vypravěčka příběhu, Dana Kolářová.
Z nahrávky je patrné, že od natočení k vydání nevedla dlouhá cesta. Svědčí o tom i zmínka Jana Kačera ze 17. listopadu, kdy v živém rozhlasovém pořadu Host do domu prozradil, že ze studia odjíždí číst z životopisu Václava Havla. Nahrávka přitom vyšla již na začátku prosince roku 2014. O uspěchanosti svědčí bohužel časté ostré střihy, které mají za následek useknuté hlásky a v jednom případě dokonce i kus věty.
Osobně mě také mrzí, že se Kriseová nevěnuje více rozhlasovým nastudováním Havlových her. Např. Anděl strážný (Československý rozhlas, 1968), či Vernisáž nastudovaná Svobodnou Evropou s Karlem Krylem by alespoň za zmínku rozhodně stála. Jak už ale bylo řečeno, cílem knihy rozhodně nebylo nashromáždit veškeré údaje.
I přes všechny výhrady jsem za tuto knihu rád. Jsem rád, že tu někdo takový, jako Václav Havel byl – vždy to bude pro mne Pan prezident. Nepoznal jsem ho osobně, jen jednou jsem měl tu čest podat mu ruku. V tom stisku byla rozhodnost, pevnost, cit a laskavost. Pane Havle, díky, že jste byl a že díky esejům, hrám, vzpomínkám, ale i díky této knize stále jste.
