Organizátor české variace Fuckup Nights, Tomáš Studeník, a novinář Ivan Brezina vybrali z „plných vagónů” ty (nakladatelsky řečeno) nejšťavnatější příhody, aby se dostaly do rukou i těm z nás, kteří neměli možnost na některý z „pos-aných“ večerů zavítat. Vznikla z toho Velká kniha fuckupů, kterou – stejně jako i její zvukovou verzi – vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing.
Vlastně překvapivě právě JMP, chtělo by se dodat. Portfolio tohoto brněnského nakladatelství se zakládá spíše na odborné literatuře, nebo té, která je sice self-help, ale která si drží, co do přínosnosti a také práce se vstupními daty (rozuměj rešeršemi, studiemi, empirickými výzkumy), vysokou laťku. Odlehčenějšího tónu se ale ani u Melvilů úplně nezříkají – ostatně, vydali už příručku pro všechny, kteří chtějí sbalit ženu, nebo také nedávnou novinku, Hacknutou češtinu. Přesto jakoby ony Fuckupy do portfolia ne a ne zapadnout. Proč?
Tak třeba právě pro svou „vtipnost“ – málokdy jsou uvozovky tak namístě jako tady. Nelze to přičítat na vrub autorům knihy – ostatně, původci humoru („humoru”) jsou sami protagonisté, osoby a osobnosti, které se o své fuckupy podělily. Jenže editorská příprava publikace, čili výběr a úprava prezentací do kapitol knihy, stejně jako i její zvukové zpracování se úplně odpovědnosti zříci nemůže. Řada příspěvků je jen takovým plácnutím a zafunguje pouze díky jménu přednášejícího. Tak třeba taková Aňa Geislerová se podělila o to, že má dochozenou pouze základní školu. No a? Jí to nevadí, proč by to mělo vadit nám? Kariéru jí to nezastavilo. Z jejího povídání není dost dobře možné vyvodit jakýkoliv pořádný závěr. Nejenže nemá východisko, ale ani řádnou výstavbu, zkrátka je to povídání notně nudné. Jsou zde i natolik podivné vstupy, jako ten od Tomáše Sedláčka, který je snad fuckupem sám o sobě.
V audiozpracování pak ona úporná snaha o vtip vyleze ještě více. Borek Kapitančik, který za prakticky všechny dosavadní interpretace melvilovských textů zaslouží potlesk, nyní selhává. Zatímco u Jak sbalit ženu 2.0 jeho nadsázka ještě fungovala (i díky humoru Tomáše Baránka, který humorný být umí), zde jde spíše o křeč, humor za každou cenu. Jakýmsi vysvobozením jsou kapitoly žen-autorek, protože ty načetla Michaela Rykrová. Už v Radikální otevřenosti na sebe upoutala pozornost, a tentokrát si obdiv zaslouží o to víc. Dokázala vybalancovat náladu textů, nic nepřehání, není nucená. „Její” kapitoly navíc někdy nefungovaly jen díky svému obsahu, nikoliv kvůli ní samotné.
Nabízí se porovnání: časopis Forbes zveřejňuje něco obdobného, ovšem bez potřeby bavit. Každý z příspěvků podnikatelů, kteří se někdy během své kariéry (řádně) sekli, stojí na pevném základě – na smyslu, že otevřená výpověď o vlastních chybách má vést k jejich neopakování. Velká kniha fuckupů je o tom, že si na nějakou tu chybu musíme vzpomenout, protože nás o to někdo požádal a ideálně ji náležitě odlehčit, abychom se pak mohli všichni dobře zasmát.
Vím, je to trochu laciné, ale vyloženě se mi chce dodat, že právě tato (audio)kniha je vlastně fuckupem brněnského nakladatele. Třeba se o to s námi někdy v budoucnu podělí na některém z českých setkání Fuckup Nights.
