Bylo zřejmé, že se k těmto aktivitám připojí i Radioservis. První vlaštovkou byla v polovině devadesátých let kazeta s veřejnou nahrávkou Jan Werich a Semafor (posléze vyšlo na CD). Je výhodou tohoto vydavatelství, že se jeho dramaturgové mohou ponořit do bohatého archivu Českého rozhlasu a posluchačům zprostředkovat dlouho či dosud neslyšené nahrávky.
V množství vydaných nosičů nalezneme řadu koncepčně sevřených titulů, vedle již zmíněného Semaforu jsou to například Vítězné V nebo Jan Werich a Miroslav Horníček na Kampě. K těm tematicky roztříštěnějším patří Poklady z archivu, Delikatesy, nedávno vydané Babí léto Jana Wericha a vlastně i Velké maličkosti. Naštěstí každý ze jmenovaných titulů obsahuje vždy nějakou perlu, která omlouvá určitou dramaturgickou nahodilost. Plnou měrou to platí i o aktuální novince Velké maličkosti, kde editor Robert Tamchyna přiznává nesourodost, ale zdůrazňuje sílu obsahu.
Již úvodní vzpomínka na mobilizaci v roce 1938 je velmi emotivní, dojem pouze mírně narušuje přednes, ze kterého je patrno, že Werich vzpomínku čte. U Jana Wericha je totiž nejcennější jeho schopnost mluvit zpatra, a to velmi brilantně, tu vtipně, tu vážně, tu ironicky. Třeba vzpomínka na Vítězslava Nezvala nepůsobí ve Werichově podání nijak pateticky, naopak baví nás historkami, které společně zažili, a nebyl by to moudrý klaun, aby nepřidal osobité vyznání. K dojemným místům tohoto CD pak patří vyprávění pro psa Broka, v němž se Werich vyznává z lásky k psům. Na nahrávce se potkáváme s Janem Werichem i coby autorem a interpretem Vánoční povídky, jejíž grotesknost má jistě kořeny v autorově obdivu k mistrům grotesky. Ostatně o tom se přesvědčujeme v následujícím setkání s pionýry, kde Werich poutavě a vtipně vypráví o Frigovi. A nejen to – patrná je i Werichova laskavost vůči dětem, pobaví i reakce na dozpívanou, lehce pozměněnou vánoční koledu.
Raritní je záznam rozhovoru na BBC k 55. narozeninám Jana Wericha, vedený pochopitelně v angličtině. Není moc zvukových svědectví o Werichově dobré angličtině, o to je tato nahrávka cennější. Toto CD zachycuje i Werichův dar improvizace: na jedné veřejné nahrávce je vybídnut, aby zahrál aspoň kousek výstupu Čochtana z legendáního Divotvorného hrnce. Sekunduje mu dcera Jana, a byť měl Werich text zažitý, podařilo se mu do něj propašovat řadu aktualizací, narážek na tehdejší šedesátá léta.
Snad vůbec nejsilnějším místem kompaktu je rozhovor o antisemitismu, zřejmě z roku 1968, v němž Werich zdůrazňuje, že je zbytečné dělit lidi na černé a bílé, na bezvěrce a věřící, a hlavně pak na komunisty a nekomunisty. Jednomu až přeběhne mráz po zádech, co v dobách chvilkového uvolnění mohlo zaznít a jakou výpovědní hodnotu mají Werichovy sentence dodnes.
Síla nejnovějšího výběru tkví právě v tom, že se tu míchají různé Werichovy polohy, ale vždy poslech vyústí v silný posluchačský zážitek, ze kterého můžeme čerpat i po skončeném poslechu. Přestože jsem tak trochu žehral nad množstvím neuspořádaných nosičů s hlasem Jana Wericha, jsem zvědav, co ještě archivy vypoví, jaké skvosty se možná k posluchačům dostanou. Zřejmě již nepůjde o ucelený tvar, ale i tak bude jistě stále co nacházet a zvídavému posluchači předestřít.
