V poslední dekádě jsme – co do audioknih – mohli texty Haliny Pawlowské poslouchat pouze v její vlastní autorské interpretaci – a ke všemu takových nahrávek nebylo mnoho. Připomeňme si třeba titul Pravda o mém muži z roku 2015. V něco málo přes pět hodin trvající nahrávce se rozhodla velmi citlivým autobiografickým příběhem odpovědět na otázky týkající se jejího manželství a především manžela, který v roce 2013 podlehl rakovině.
O celých pět let novější je pak audiokniha Manuál zralé ženy, která je složena z povídek plných lásky a absurdních situací s ní spojených. Tato o polovinu kratší nahrávka v autorské interpretaci vyšla už nikoli pod značkou autorčina vydavatele Motto, ale jednotným audioknižním labelem Albatros Media, kterým je Voxi. Následně už jsme si mohli poslechnout už jen jednu povídku, která se objevila v rámci antologie nakladatelství Listen s názvem Povídky o ženách, a kterou pro posluchače natočil v roce 2023 Témbr.
Teprve v letošním roce se mohou posluchači vrátit k do značné míry přelomovému titulu z devadesátých let s názvem Díky za každé nové ráno. Ten je prakticky nerozlučně spjat s filmovým scénářem stejnojmenné komedie režiséra Milana Šteindlera, v němž si zahráli třeba Ivana Chýlková, Alena Vránová, Barbora Hrzánová nebo Tomáš Hanák. Snímek si vysloužil ocenění Český lev pro nejlepší film, režii, výkon herečky, a především pak původní scénář Haliny Pawlowské.
Beletristická podoba příběhu Díky za každé nové ráno stejně jako film vypráví o problémech hlavní hrdinky Olgy, která touží po lásce i umělecké seberealizaci a bojí se, že to nedopadne dobře. Protagonistka ve svém vyprávění nahlíží svou rodinu, vztahy ale i normalizační poměry 70. let s ironií a humorným nadhledem. Novelu knižně poprvé vydanou v roce 1996 pro Český rozhlas letos načetla v rozhlasové úpravě Anny Smrčkové Lenka Krobotová. Sedmidílnou četbu na pokračování v režii Izabely Schenkové nejprve u příležitosti autorčiných sedmdesátin odvysílala v březnu stanice Dvojka, následně nahrávku vydal Radioservis.
Posluchače uvyklého na přednes, dikci i barvu hlasu Haliny Pawlowské může interpretace Lenky Krobotové v prvních minutách poněkud překvapit. Krobotová sice na jedné straně částečně postrádá onu laskavost a jakousi shovívavost vůči účastníkům vyprávění, na druhé straně však dává vyprávění příjemně hořký rozměr, který nás upomene na to, jakým způsobem hlavní hrdinku svého času ztvárnila Chýlková. Navíc se spolu s ní naučíme opravdu nesnášet Oskara Kahlera.
Něco málo přes tři hodiny trvající epizodické vyprávění – navracející se střídavě k otci i širší rodině, k milostným vztahům i tématům nesvobody – podává Krobotová velmi uvěřitelně. Na konci pasáží, kde by se mohlo zdát, že se vytrácí nadhled, pak přichází na řadu hudba Miroslava Tótha, díky níž se můžeme spolu s hrdinkou nad všechny „ty blbé věci“ povznést.
