Vydavatelství Audiotéka se letos do děl stálice české military sci-fi a space opery Jana Kotouče vrhlo po hlavě. V krátkém čase vydalo první tři díly románové série Centrální impérium v interpretaci Ondřeje Nováka, počínaje příběhem Hranice impéria. Venku je též první díl série Sektor Hirano s názvem Pokračování diplomacie v podání Luboše Ondráčka.
Naproti tomu Strnadův efekt do žádné ze sérií nespadá a může se tak stát skvělým způsobem, jak se s dílem Jana Kotouče seznámit. Hlavním aktérem příběhu je Matěj Strnad, který není ničím výjimečný, ocitl se jen zkrátka ve špatnou chvíli na špatném místě. Anebo ve správnou chvíli na správném místě, což je otázka úhlu pohledu. Jeden z mimozemských portálů, které se začaly houfně objevovat po celé Zemi, se totiž otevřel přímo před ním – a tato epizoda v něm něco zanechala. Přesněji řečeno, dala mu schopnost s portály manipulovat, respektive je zavírat. Toho si však okamžitě všimla i mimozemská entita a tím se začíná akční, napínavý a velice zábavný boj o existenci lidstva jakožto druhu. Ve hře jsou nanočástice, podivní zrcadloví panáci, smrtící záření, historičtí šermíři, piloti tryskáčů i vyplašená zebra.
Více než dvanáctihodinové četby se pod zkušeným režijním vedením Heleny Rytířové zhostil herec Kajetán Písařovic. Ten si scénu české literární fantastiky oblíbil a má nakročeno k tomu, aby se stal jedním z jejích spolehlivých hlasů – připomeňme si například jeho výkon v rámci antologie mysteriózní a fantastické prózy Hlubiny města nebo román Jako sama smrt Jakuba Hozy.
Písařovic se velmi intuitivně přizpůsobuje tomu, jakou situaci právě čte. I při nepozorném poslechu si můžeme být jistí, že interpret jednotlivým situacím i dialogům rozumí, chápe, co se v nich odehrává, a je dobře srozuměn s jednotlivými charaktery postav příběhu. O to plastičtější je pak jeho interpretace samotného Strnada, hrdiny, který není hrdina, nikdy o to nestál, ale ví, že už nemá co ztratit – a to i v případě, kdy je Strnad opilý, což by mohlo svádět ke karikatuře, ne však v Písařovicově podání. Velmi důstojně pak zvládá i slovenštinu – a že slovenských replik je v románu požehnaně – a nejsou právě krátké… Vše pak korunuje krásně užaslý tón, s jakým leckdy celou situaci komentuje vesmírný byrokrat.
Naproti tomu Strnadův efekt do žádné ze sérií nespadá a může se tak stát skvělým způsobem, jak se s dílem Jana Kotouče seznámit. Hlavním aktérem příběhu je Matěj Strnad, který není ničím výjimečný, ocitl se jen zkrátka ve špatnou chvíli na špatném místě. Anebo ve správnou chvíli na správném místě, což je otázka úhlu pohledu. Jeden z mimozemských portálů, které se začaly houfně objevovat po celé Zemi, se totiž otevřel přímo před ním – a tato epizoda v něm něco zanechala. Přesněji řečeno, dala mu schopnost s portály manipulovat, respektive je zavírat. Toho si však okamžitě všimla i mimozemská entita a tím se začíná akční, napínavý a velice zábavný boj o existenci lidstva jakožto druhu. Ve hře jsou nanočástice, podivní zrcadloví panáci, smrtící záření, historičtí šermíři, piloti tryskáčů i vyplašená zebra.
Více než dvanáctihodinové četby se pod zkušeným režijním vedením Heleny Rytířové zhostil herec Kajetán Písařovic. Ten si scénu české literární fantastiky oblíbil a má nakročeno k tomu, aby se stal jedním z jejích spolehlivých hlasů – připomeňme si například jeho výkon v rámci antologie mysteriózní a fantastické prózy Hlubiny města nebo román Jako sama smrt Jakuba Hozy.
Písařovic se velmi intuitivně přizpůsobuje tomu, jakou situaci právě čte. I při nepozorném poslechu si můžeme být jistí, že interpret jednotlivým situacím i dialogům rozumí, chápe, co se v nich odehrává, a je dobře srozuměn s jednotlivými charaktery postav příběhu. O to plastičtější je pak jeho interpretace samotného Strnada, hrdiny, který není hrdina, nikdy o to nestál, ale ví, že už nemá co ztratit – a to i v případě, kdy je Strnad opilý, což by mohlo svádět ke karikatuře, ne však v Písařovicově podání. Velmi důstojně pak zvládá i slovenštinu – a že slovenských replik je v románu požehnaně – a nejsou právě krátké… Vše pak korunuje krásně užaslý tón, s jakým leckdy celou situaci komentuje vesmírný byrokrat.
Nutno však přiznat, že i tato nahrávka má tu a tam své mouchy. Právě intermezza s vesmírným byrokratem trpí tím, že není jasné, kdy o něm hovoří vypravěč příběhu a kdy nahlížíme do mimozemšťanových myšlenek. Unaveně úřednický tón této bytosti totiž často expanduje i tam, kde by vůbec být neměl, což je veliká škoda, protože jde de facto o jedinou podstatnou vadu na kráse a přičíst ji lze převážně režii. Překlad zkratky ETD (odhadovaný čas odjezdu), který si v nestřeženou chvíli v nahrávce střihne jiný hlas, se jistě dal vychytat dříve, nebo z nahrávky vypustit, ale to je více méně zanedbatelný detail.
V celkovém vyznění je ale Strnadův efekt nadmíru vydařenou audioknihou, která nabízí posluchačům dobrodružnou sci-fi jízdu, která demonstruje, jak chytře zábavná dokáže být česká fantastika, a zároveň, jak chytlavě ji lze pro posluchače natočit.
