Životní příběh Jana Mikoláška zaujal scenáristu Marka Epsteina natolik, že vytvořil filmový příběh, kterého se chopila polská režisérka Agnieszka Holland. O jeho kvalitách snad svědčí i fakt, že byl její film vyslán jako zástupce české kinematografie do boje o filmového Oscara. Světová premiéra snímku Šarlatán se uskutečnila na konci února 2020 na Berlinale, české uvedení se kvůli opatřením v souvislosti s koronavirovou pandemií posunulo na srpen. Krátce před tím vyšla také stejnojmenná kniha, kterou podle Epsteinova scénáře do podoby beletrie zpracoval Josef Klíma.
Jestliže u běžnějšího procesu, kdy podle knižní předlohy vzniká filmový scénář, dochází k určitému zjednodušování (a fanoušci knih často spílají tvůrcům, kterak jim pokazili jejich milovanou knihu), vyvstává v případě Šarlatána jiná nevýhoda – kniha nepřináší oproti filmu nic zásadního navíc. Čtenář, respektive posluchač audioknihy navíc musí bedlivě sledovat a vnímat udávané časové údaje, aby příběh spojený z mnoha střípků různých období dohromady skládal kýžený celistvý obraz.
Obálce audioknihy, kterou vydal Témbr, vévodí obličej filmového protagonisty Ivana Trojana. Pro mnohé překvapivě se ale vypravěčem nestal právě on, nýbrž další z řady vynikajících českých interpretů – Lukáš Hlavica. Ivan Trojan podle vlastních slov potřeboval získat od náročné role nejslavnějšího českého léčitele odstup, navíc ani časové možnosti nebyly v době natáčení audioknihy pro herce příznivé, a tak vydavatelství oslovilo jiného zkušeného interpreta.
Krok to byl nanejvýš uvážený. Lukáš Hlavica totiž s filmem nemá žádnou spojitost, a tak se dokázal na příběh podívat nezkresleným pohledem a podat jej tak, že svým projevem neovlivnil celkové vyznění knihy. Jeho tempo je přirozeně svižné a příjemné, pracuje s ním v závislosti na tíživosti aktuální situace v ději, postavy nepřehrává, přesto jsou přímé řeči od sebe snadno rozeznatelné. Pokud se posluchač nezačne pídit po herci z obálky, nemá žádný důvod myslet si, že Lukáš Hlavica k Šarlatánovi přirozeně nepatří.
Poslední kapitolu knihy potom načetl sám Josef Klíma. Vysvětluje v ní, jak se stalo, že právě on se stal tím, kdo přinesl filmový scénář čtenářům a potažmo posluchačům audioknih, a také popisuje zásadní rozdíly, kterých se Epsteinův scénář dopouští oproti reálnému životu Jana Mikoláška. Z této kapitoly vyplývá, že Šarlatán není doslovným životopisným snímkem, nýbrž příběhem inspirovaným životem tohoto léčitele – a to v mnoha ohledech dosti volně. Navíc je z ní i jasně patrné, nakolik je Josef Klíma daleko víc televizní než rozhlasovou osobností – všechny jeho vady řeči a nezřetelná výslovnost, které mu televizní divák odpustí, v audioknize daleko více vynikají.
Hlavní část audioknihy Šarlatán lze bez nadsázky označit po zvukové stránce za skvostnou. Poslední kapitola je pak daleko více než na uměleckém projevu založena na hodnotě informací v ní předkládaných. Pokud si posluchač dokáže kladně odpovědět na otázku, zda vůbec má smysl přepisovat filmový scénář do knižní podoby, lze audioknihu Šarlatán právě díky přednesu Lukáše Hlavici doporučit. Divákům filmu ale kromě samotného výkonu interpreta nemá audiokniha moc co navíc nabídnout.
