Pro odpovědi se musíme ponořit do její historie. V roce 1961 usedl do studia Československého rozhlasu mistr slova Karel Höger a pod vedením Miloslava Dismana vznikla šestidílná četba na pokračování. V lednu následujícího roku se Trnkův text ještě před vydáním tištěné knihy poprvé dostal k posluchačům. Sám režisér na natáčení vzpomínal takto:
Když národní umělec Jiří Trnka namaloval (promiňte, napsal!) svou Zahradu, byl kolektiv naší literárně dramatické redakce pro děti a mládež u vytržení! Ale je vůbec možné tuto kouzelnou zahradu oživit – vymalovat do dětské fantazie pouhým mluveným slovem? Bez obrázků? Högerovo „Poslyšte, to je to pěkný…“ rozhodlo – a jeho ústy promluvila nejen akademická velryba za folianty učeností, ale i kamenný trpaslík! Jak to ten kouzelník Höger dělá? – Vždycky si spolu chvíli popovídáme o dětech. Zatím naši technici připraví stroje a prostředí studia tak, aby během natáčení nic nenarušilo příjemnou atmosféru kolem mikrofonu. Jak to Höger dělá…? Má rád děti, asi je při četbě stále v duchu vidí schoulené v klubíčku před přijímačem… Nezapomíná však, že dětem jen nejlepší…! Proto přichází rozdávat rozhlasovou radost dětem, jen když může při přátelském podání ruky vyslovit své zaklínadlo: „Poslyšte, to je to pěkný…!“ (M. Disman, Československý rozhlas 16. 6. 1969).
Hned dva měsíce po premiéře prvního dílu se v AR Studiu, pozdějším studiu Lucerna, které patřilo Supraphonu, dokončily úpravy zmíněného rozhlasového záznamu pro gramofonovou desku. Nutno říci, že střihačské nůžky pracovaly důkladně. Z původního snímku byla ponechána hlavní dějová linie se zlomyslným kocourem, z dalších příhod zbyla pouze popletená sloní improvizace Šípkové Karkulky, nelogicky vklíněna doprostřed rozběhnutého děje, což způsobilo necitlivé narušení příběhu. Dalších zásahů se záznam dočkal v půlce 80. let, když Supraphon připravil reedici s názvem Kocourovy pohádky. Vedle vystřižení několika zbytečných pomlk vzal za své například i půvabný lov netopýra. Úpravy však neskončily a pro další léta se vycházelo z posledních zásahů. V roce 1994 se na magnetofonovou kazetu už Šípková Karkulka vůbec nedostala, teprve až u příležitosti 95. výročí autorova narození (2007) byla na CD vrácena. Naštěstí se tehdy ve vydavatelství drželi knižní předlohy a vsunuli ji až za epizodu s čokoládovými myšmi a raky, logickou stavbu děje však i přesto zcela nezachránili.
Jak je tedy vidět, vydání v Radiotéce má své opodstatnění – po více než padesáti letech posluchačům nabízí kompletní nahrávku, která od doby svého vzniku nikterak nezestárla. Kromě již zmíněných kapitol se k nám poprvé dostává nejen vyprávění kamenného trpaslíka či přemoudřelá velryba, ale také moušino čtení plakátu. Samozřejmostí je rovněž řazení částí podle Trnkova záměru.
Jistě není nutné zdůrazňovat, že si Karel Höger své rozhlasové publikum uměl skutečně získat, dětem se vůbec nepodbízel a příběhem doslova žil. Plynule přecházel z dramatických pasáží k humornějším, pouze s pomocí hlasu věrně obohatil četbu hned několika zvukovými efekty, z nichž můžeme kupříkladu zmínit vrzání branky nebo bublání vody ve starém sudu. Beze sporu zajímavým prvkem je jeho brilantní komunikace s posluchači. Do vyprávění totiž často vložil i věty, které se v textu nenacházely. Za všechny alespoň jmenujme prohlížení vysvědčení, či vysvětlení odlišení trpaslíka stylem „tohleto, to byl trpaslík“. Zkrátka a dobře, Högerovo zaklínadlo „Poslyšte, to je to pěkný“, zaručeně platí i dnes!
