Další vydání knihy Zápisky z blázince vyšla následně v letech 2000 a 2008. Dcera Miroslava Macháčka Kateřina, která lásku k divadlu po rodičích zdědila (matka byla operní pěvkyně Věra Štiborová) a věnuje se herectví, pořádala po otcově smrti jeho pozůstalost a objevila v ní sešit-deník. Při důkladnější práci se vynořila i druhá část textu, ale v době, kdy se chystalo první vydání, druhý sešit zmizel a nemohl být do knihy zařazen. Proto text končí v polovině května, přestože byl Macháček hospitalizován až do konce června, kdy došlo nejen k jeho propuštění z léčebny, ale i zrušení oddělení jako takového. Obsah to však nikterak nepoznamenalo. K jakémusi „dovydání“ došlo až letos, kdy samostatně vyšla zbývající část deníku a uzavřela tak režisérovo vyprávění.
Původní vydání tedy vychází z Macháčkova textu, který začíná datem 3. března 1975 a končí 13. květnem téhož roku. Sedmdesát dva dny, sedmdesát dvě kapitoly zachycují všední, provozní věci léčebny, ale také životní příběhy jednotlivých pacientů. Čím je text nejcennější, což je i důvod, proč je kniha vyhledávanou pomůckou teatrologů, jsou popisy myšlenkových pochodů autora, kdy s minimální autocenzurou otevřeně popisuje svou složitou psycho-sociální situaci. Nesporný režijní i herecký talent mu ztěžovala jeho komplikovaná osobnost: přecitlivělost se u něj projevovala na jedné straně lehkou vzrušivostí vedoucí až k hysterii a plačtivosti, na straně druhé k silné ironii, která uváděla protistrany často do nepříjemného pocitu a útočné reakce. Přidáme-li k tomu i nelehkou politickou situaci, dostáváme molotovův koktejl, který jednou musel vybuchnout. Stalo se tak na přelomu let 1974 a 1975, kdy zhoršující se podmínky pro Macháčkovu práci a politický tlak zapříčinily, že po premiéře došlo k jeho zhroucení. Nepomohly ani návštěvy u psychiatra a po kritice přednesené na plenárním jednání Národního divadla pod silnými prášky na uklidnění, která nebyla přijata kladně, spíše naopak, zkonzumoval Macháček další prášky na uklidnění a pod jejich vlivem došlo k nedorozumění v samoobsluze. Byl obviněn z krádeže a vedení Národního divadla tuto spíše trapnou záležitost chtělo účelově využít pro jeho vyhazov ze zaměstnání. Skončil na psychiatrii, kde si z terapeutických důvodů vedl deník.
Posluchačům se dostává v nezkrácené podobě do rukou první, výrazně delší část Zápisků z blázince, tedy bez dodatku vydaného letos v rámci Macháčkových nedožitých osmdesátých narozenin. Výrobu audioknihy si vzalo pod svá křídla vydavatelství Tebenas. Během šesti hodin se díky tomu před námi otevře režisérova duše a na nás je přijmout ji. Jak z výše uvedeného vyplývá, je Macháčkova kniha zásadním pramenem k poznání doby i jejího autora a obhajuje tím relevantnost vzniku celé audioknihy. Tento záslužný čin vydání má však poněkud problematičtější realizaci.
Audioknihu otevírá úvod editorky, dcery Kateřiny Macháčkové, která v krátkosti přibližuje svůj vztah k otci, jeho vztah k okolí i okolí k němu. Na tom by nebylo nic pozoruhodného, kdyby byl text sdělován plynule a souvisle. Macháčková ale text interpretuje těžce, se zbytečně dlouhými pauzami mezi slovy a u herečky její zkušenosti je až s podivem, že se občas dopouští nesprávné artikulace, až má posluchač pocit, že neslyší audioknihu, ale záznam telefonátu, který herečku zaskočil po ránu a k tomu rozespalou. Nicméně to by se nejspíš dalo omluvit citovým rozechvěním a angažovaností na díle.
Dalším nepříjemným překvapením, je práce hlavního narátora, veterána rozhlasové i audioknižní tvorby, Jana Vlasáka. Jeho hlasový projev bohužel navozuje pocit spěchu, jako by mu režisér a produkce neposkytli potřebný časový prostor. Ani následná postprodukce neodstranila například zbytečně dlouhé mezery mezi větami (ale i slovy!), takže poslech budí dojem odsekávání a docházejícího interpretova dechu. Snad šlo o režijní záměr, který měl zpřítomnit denervující zaťatost autora textu, posluchačsky je to ovšem silně rušivé.
Miroslav Macháček byl výjimečná osobnost českého divadla a posluchačům se díky audioknize Zápisky z blázince dostává mimořádné možnosti nahlédnout pod pokličku nejen jeho soukromí, ale také poznat zákulisí Národního divadla během tuhé normalizace sedmdesátých let minulého století s jeho složitou politicko-sociální situací. Škoda, že v tak nedbalé podobě.
