Květa Legátová od 40. let minulého století a poté po normalizaci napsala pod svým občanským jménem i pod pseudonymem řadu rozhlasových her. Do povědomí širšího publika se ale dostala až s vydáním své povídkové sbírky Želary, za níž v roce 2002 obdržela Státní cenu za literaturu, ale především po uvedení zdařilé filmové adaptace její novely Jozova Hanule. Tu režíroval a pod názvem Želary v roce 2003 na plátna kin s úspěchem uvedl Ondřej Trojan. Zároveň ale způsobil poměrně značné zmatení, neboť pro filmovou podobu Jozovy Hanule použil název jiné prózy Květy Legátové. I když spolu obě autorčina díla souvisejí, táhne se Trojanem způsobený chaos v názvech až do dnešních dnů a často se lze setkat s jejich záměnou či dokonce sjednocením.
Zmatených názvů se v nové audioknize přidržela i Jindřiška Nováková, když nejnovější titul svého vydavatelství AudioStory nazvala, trochu alibisticky, Želary – Jozova Hanule. U čtenářů tak mohla vzbudit mylný dojem, že do čtyř a čtvrt hodinové četby vměstnala kompletní kopaničářskou sérii Květy Legátové. Důvod byl ale zřejmě ten, že příběh Jozovy Hanule je většině znám právě pod titulem Trojanova filmu. Navíc, z obchodního hlediska jsou Želary značkou, která prodává.
Audioknižní podoba Jozovy Hanule působí jako kvalitně provedená rozhlasová četba. Interpretace Lenky Vlasákové, použitá hudba Daniela Tůmy i celková koncepce nahrávky – to vše má jednoznačně rozhlasový nádech, což si lze uvědomit nejlépe v porovnání s audioknihami jiných vydavatelů. Přednes Lenky Vlasákové, vedené režisérkou s bohatými rozhlasovými zkušenostmi, může znít proti nim jako ze staré školy, ovšem právě tento „sound“ Jozově Hanuli nejvíce sluší. Má blíže době, v níž se příběh odehrává a výborně vytváří atmosféru celého vyprávění.
Angažování Lenky Vlasákové do role inteligentní a vzdělané mladé dívky z města, která je ve válečných letech nucena změnit identitu a prostředí, se ukázalo jako velmi šťastné. Její Hana je uvědomělá a laskavá, zároveň ale plachá a nejistá, silná i zranitelná. Lze předpokládat, že posluchači budou její interpretaci, či lépe osobnostní typ, srovnávat s charakterem, který Hanuli vetkla její filmová představitelka Anna Geislerová. Nejspíše se však doberou jen konstatování, že ani jedna z hereček není lepší či horší. Obě naplnily možnosti svých médií, filmového a zvukového, bezezbytku. Lenka Vlasáková navíc jen svým hlasovým projevem.
Želary – Jozova Hanule jsou velmi příjemným audioknižním počinem. Představují zásadní dílo české literatury v důstojném zvukovém provedení a lze tedy jen doufat, že si najdou cestu k posluchačům.
