Spisovatelku Kateřinu Tučkovou zaznamenala většina čtenářů nejspíše v roce 2010, kdy byla její kniha Vyhnání Gerty Schnirch nominována na Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého a získala čtenářskou cenu Magnesia Litera. Další román, Žítkovské bohyně, vyšel v březnu 2012 a brzy potvrdil, že čekání na něj se vyplatilo.
Podobně jako u Gerty Schnirch, předcházela i práci na nové knize autorčina badatelská práce v archivech. Ostatně, jinak to ani nešlo – fenomén žítkovských bohyní není neznámý a Tučková si nemohla dovolit sednout si a napsat co ji napadne. Při zachování všech fakt vytvořila působivý a přesto uvěřitelný příběh, zasazený z větší části do kraje Moravských Kopanic druhé poloviny 70. let 20. století. Mnohaleté působení takzvaných bohyní ze Žítkové jí však dovolilo časově se rozkročit od začátku 17. století až po současnost a předložit osudy těchto žen v době čarodějnických procesů či nacistické okupace.
Hlavní linie příběhu je prokládána citacemi z dobových dokumentů a text románu je uspořádán tak, že se čtenář v souvislostech orientuje vždy o něco lépe než samotné postavy. O to těžší je ale sžít se s nimi a hlouběji je vnímat. Snad až na hlavní hrdinku jsou načrtnuty jen lehkými tahy a působí podobně jako fotografie neznámých lidí ve starém albu. Jejich chování je navíc v několika místech příběhu jen těžko uvěřitelné a nedovtipné, zajímavý děj však umožňuje na tyto drobné nedostatky brzy zapomenout. Autorka se nás nesnaží šokovat nečekanými zjištěními a vykonstruovanými zápletkami, ale předkládá realistický příběh o jedinečných osobnostech v pohnutých dobách. Román se bude nejspíše lépe číst ženám, rozhodně jej ale nelze takto jednoduše zaškatulkovat. Osloví každého, kdo je otevřen ho přijmout.
Příznivci mluveného slova mají v případě Žítkovských bohyní možnost srovnávat nekrácenou audioknihu s desetidílnou rozhlasovou adaptací, která měla premiéru teprve počátkem září na stanici Vltava. Sama autorka upravila svůj text tak, aby mohl být převyprávěn na ploše čtyř hodin. Vzhledem k tomuto krácení působí rozhlasová verze, vedle třikrát delší audioknižní, poněkud uspěchaně, rozhodně však nelze říci, že by byla o něco ochuzená. Navíc tam, kde dvanáct a půlhodinová četba může působit rozvláčně, rozhlasová verze běží rychle a bez ohlížení.
Za srovnání stojí také interpretky, které obě verze nastudovaly. Zatímco brněnské rozhlasové studio oslovilo Drahomíru Hofmanovou, ADK sáhlo po o generaci mladší Tereze Bebarové. Obě odvedly skvělý výkon; Hofmanová je sice výraznější, hlas Bebarové ale odpovídá našim představám o hlavní hrdince přece jen lépe. Režisér rozhlasové verze Zdeněk Kozák i režisérka audioknihy Jitka Škápíková zvolili pro předčítání archivních spisů mužského interpreta – rozhlas Vladimíra Hausera, ADK Miroslava Táborského. Zde je vítěz jasný – Táborský je přece jen svým hlasovým výrazem estébák jak se patří a s náckovskou němčinou se vypořádal také bravurně.
Audiokniha Žítkovské bohyně je zdařilou adaptací původního románu. Vychází půl roku po své knižní předloze a může tedy oslovit posluchače, kteří dosud neměli příležitost knihu si přečíst, i ty, kteří si příběh Dory Idesové rádi znovu připomenou.
