Tato detektivka se v současné době těší dvojího zvukového nastudování. V prvním případě jde o rozhlasovou dramatizaci z roku 1973 – podotkněme, že díky osobě režiséra Jiřího Horčičky, stále svižného tempa a střihu. Ten do role inspektora Klubíčka obsadil dobráckého Bohuše Záhorského, v dalších rolích se představili Jaroslav Kepka, Martin Růžek, Zdeněk Řehoř a další, vcelku zvučná jména. Proto mi přijde skoro až zarážející, proč vydavatelství Radioservis nevydalo na CD tento archivní skvost, ale rozhodlo se přistoupit k novému nastudování, přímo pro potřeby vydání. Dovedu pochopit, že jméno Záhorský by prodávalo méně nežli Marek Eben (nový představitel Klubíčka), ale, upřímně řečeno, méně někdy znamená více, alespoň co se výsledné kvality týče.
DvojCD se Zlou minutou, v úpravě a režii Jana Jiráně spatřilo světlo světa v květnu roku 2014. Mám hravé Jiráňovy režie vcelku rád, i tato nahrávka je obsazena zvučnými jmény – vedle Marka Ebena uslyšíme např. Jana Hartla, Josefa Somra, Báru Hrzánovou, či Jana Vondráčka, jde určitě o řemeslně dobře odvedenou práci, kterou podtrhává vcelku příjemná, nevtíravá hudba Vratislava Šrámka. Potud v pořádku. Jsem přesvědčen i o tom, že si díky lehkému stylu vyprávění najde nová nahrávka své příznivce, přál bych jí to. Nicméně, znáte-li verzi ze sedmdesátých let, neubráníte se srovnání a může vám vyjít následující:
Horčičkova inscenace nezapře pravou atmosféru, oscilující mezi mírnou komikou a mrazivým, psychologickým dramatem. Nové nastudování se sice nese v humorném duchu, ale nemá to tu pravou šťávu, řekněme. Po poslechu Horčičkovy inscenace ve vás něco zůstane, tady vám vše proklouzne mezi prsty. Délka bezmála dvou a půl hodin současné nahrávce láme vaz. Určitá časová sevřenost Horčičkovy dramatizace – dodejme, že ta trvá hodinu – v podstatě banálnímu případu s řadou matoucích odboček, svědčí.
Jiráň, jakoby se nedokázal rozhodnout, jde-li o dramatizaci či dramatizovanou četbu. V nahrávce tu a tam slyšíme party vypravěče (Josef Somr) a řadu dialogů. Jako tato, i jiné Jiráňovy režie bohužel trpí určitou popisností – proč musíme slyšet od vypravěče, že právě přijelo auto a zároveň slyšíme zvuk přijíždějícího auta? Neměl by být kladen důraz na posluchačovu představivost? To je přesně ale ten důsledek tzv. klopýtání mezi žánry.
Obsazení současné nahrávky je hvězdné, ale bohužel i zde se najdou slabá místa. Braňo Holiček hraje studenta Maxanta nepřesvědčivě, neuvěřitelně. Tam, kde u Horčičky Kepkův Maxant rozehrává hru teorií, představuje vyděšeného až vystrašeného člověka, u Holičkova Maxanta cítíme křečovitost a nedostatečné projevení emocí.
Marka Ebena si nesmírně považuji jako moderátora, zpěváka, čtece, ale méně už jako herce. Obsadit do role bodrého inspektora Klubíčka právě Marka Ebena je snad největší slabinou aktuální nahrávky. Tam, kde u Horčičky Záhorský předvádí hru psychologie, kdy chvíli působí jako dobrácký tatík, a chvíli jako přísný soudce, který je odhodlán stůj co stůj případ vyřešit, tam Ebenův Klubíčko sice spřádá klubko teorií, ale rozplétá je tak nějak mimoděk a nepůsobí jako seriózní vyšetřovatel, ale spíš jako teatrální kašpar. Nepřísluší mi mluvit tvůrcům do obsazování, ale mně osobně by náramně v roli Klubíčka seděl Jan Hartl, který zde představuje komisaře Březinu.
Abych ale jen nekritizoval, výkony zmiňovaných (Jana Hartla, Jana Vondráčka, či Báry Hrzánové) patří ke světlým místům nahrávky. Další herci (Michal Pavlata, Josef Somr, Jiří Lábus) hrají zkrátka tak, jak jim daný prostor umožňuje. Z poslechu nahrávky je patrné, že Jiráň společně s herci práci nikterak neodbyli, nicméně někdy to zkrátka i v tak dobré sestavě nemusí vyjít.
