Autorka své pohádky vždy, když už to vypadalo, že hlavním postavám není pomoci, pozastavila a do textu vložila doplňující otázky. Dramaturg by možná ony dotazy vynechal a příhody upravil do uceleného tvaru, režisérka Jindřiška Nováková však s předlohou pracovala jinak. Do studia pozvala herce i jejich ratolesti. Způsob natáčení se ukázal funkčním, neboť mezi rodičem – vypravěčem příhod, a jeho potomkem vznikl autentický rozhovor, který dokázal navodit přátelskou a rodinnou atmosféru objevující se například při čtení knížek dětem před spaním. Zlobilky vypráví Ivana Jirešová se svou dcerou Sofií.
Ivana Jirešová předlohu jen tak nečte. Text sice sděluje mikrofonu, dokáže si ale představit potenciální posluchače a přímo jim krátké povídky vypráví. Se zaujetím referuje o holčičce, která se toulá, neuklízí, nadměrně používá bublifuk, dlouhodobě napodobuje vše, co vidí, neslušně ukazuje na druhé prstem nebo o nich sbírá drby. S vtipem předvádí nešťastné rodiče, o neplechách se vyjadřuje pobaveně, ironicky, sarkasticky nebo i s potřebnou dávkou únavy, která věčné napomínání provází. Pohrává si také s tvrdohlavostí děvčátek a s jejich bezprostředními reakcemi. O ty se postarala i Sofinka. Na otázku „Cože, a to je konec?“ se dokáže zeptat hned v několika variantách – zděšené vyjeknutí, upřímný smutek i zvídavost, a se zájmem o pokračování klade i následující otázky bez zdůrazňování otazníků.
Zlobilky doplňují zdánlivě jednoduché hudební předěly Daniela Tůmy. Tam, kde to bylo možné reagují na určité vlastnosti – hrůza a ošklivení si pavouků, foukání bublin, vodní hladinu, houpání na houpačce…, a svou rozpustilostí už tak podporují veselou náladu celého titulu.
