Mezitím se do nedalekého domu nastěhovala středoškolačka Meja se svou matkou, která si zde našla přítele. Dívka, které se nový domov příliš nezamlouvá, prchá po nocích do lesů, aniž by při tom myslela na možná nebezpečí.
Autorka detektivního thrilleru Stříbrná cesta Stina Jackson se při psaní nechala ovlivnit atmosférou stejnojmenné silnice, vinoucí se kouzelnou krajinou švédského vnitrozemí až k norským hranicím. Zároveň však přiznává i inspiraci nechvalně známou kanadskou Dálnicí slz, podél níž mělo zemřít nebo zmizet již několik desítek žen. Pro svůj nijak zvlášť dlouhý příběh zvolila jednoduchý koncept, aniž by přitom čtenáře, zvyklé na mnohem tlustší severské knihy, o něco ochuzovala. Ve vyprávění se po většinu času střídají jen dva pohledy, Lelleho a Mejin. Počet vedlejších postav není nijak sáhodlouhý, působí však přirozeným, živoucím dojmem.
I když je tempo příběhu přímočaré a prosté nadbytečných odboček, ne vždy plyne dostatečně rychle. Zejména Lelleho část příběhu se dlouho prakticky nehne z místa. Hybatelkou většiny událostí tak zůstává Meja, pro niž je teď všechno nové a minulost kraje i lidské charaktery teprve postupně odhaluje.
Euromedia pod značkou Kalibr zvolila pro Mejiny audioknižní party herečku Jitku Ježkovou. Ta v sobě stále má něco z bezstarostnosti teenagerky, zároveň však díky bohatým zkušenostem ovládá s perfektní bravurou své vypravěčské řemeslo. Její Meja je přesně taková, jaká podle textu má být, tedy nezkušená, ale statečná a přes svůj nevysoký věk životem už poměrně zkoušená. Své si ale zažil i její mužský knižní protějšek. Lelle sice stále učí na místním gymnáziu, už dlouho je však posedlý jedinou myšlenkou – najít svou dceru. Marnými snahami a planými nadějemi vyčerpaný otec ožívá na nahrávce díky Janu Vondráčkovi. Jeho rezignovaný projev se mění v naštvaný až agresivní, spolu s tím, jak se v Lellem mění léta střádaná bezmoc v prudký vztek.
Režisér Jan Drbohlav si na zvukové podobě nahrávky dal záležet. Tam, kde text předepisuje telefonní hovor se špatným signálem, je zvuk zkreslen a trhá se. Zvláštním efektem je také odlišeno vyprávění třetí důležité postavy, která v poslední části příběhu hraje nemalou roli. Nepříjemná a tísnivá je i ústřední skladba Fog Lines Petra Hanzlíka, kombinující zádumčivé zvuky kláves a akustické kytary s perkusemi a říznou elektrickou kytarou. Rázné předěly mezi kapitolami vytvářejí bodavé tóny smyčců, které jako by vypadly z některého z děsivých příběhů Alfréda Hitchcocka.
Stříbrná cesta by sice mohla být místy o trochu svižnější, jinak se ale autorce Stině Jackson podařilo stvořit uvěřitelný příběh, nepostrádající napětí a dokonce ani vodítka, směřující bystré posluchače ke správnému řešení. Autorka zkrátka hraje fér hru, což si zaslouží ocenit. Obdobné uznání zaslouží i režisér a interpreti za audioknižní podobu její prvotiny.
