Profesor historie na Yaleově univerzitě, Timothy Snyder, je znám i v našem knižním prostoru, což je s ohledem na jeho odborné zaměření především na střední a východní Evropu i vyloženě žádoucí. Ačkoliv si Snydera můžeme nejvíce propojit s jeho klíčovými tituly Černá zem a Krvavé země, nelze minout ani jeho angažovanější výpovědi k současnosti. Právě sem spadá Tyranie: 20 lekcí z 20. století a Cesta k nesvobodě, které – stejně jako kdysi ony dvě nejznámější práce – vydala letos ve zvukové podobě Bookmedia s Audiotékou.
Zabývat se oběma audioknihami najednou má své opodstatnění. Zatímco v Tyranii Snyder z nedávné historie vyvozuje postupy a principy, které ve výsledku (při zobecnění) mohou znamenat cestu k nesvobodě kdekoliv na světě, u Cesty k nesvobodě si vybral především jeden konkrétní region, který se takovou cestou vydal. Tedy, vlastně regiony dva – baví se nejen o Putinově Rusku, ale i o Trumpových Spojených státech, přičemž ale těžiště práce opírá právě o „ruskou agendu“, která dle něj významně vstoupila i do amerického dění.
Nelze zastírat, že čtení, respektive poslech, to v žádném případě není lehký. Ne snad kvůli jazyku – Snyder dokáže komponovat myšlenky do vět více než výtečně. Příčinou jsou východiska, z nichž jeho odborný (i občanský) zájem vychází a závěry, do kterých text směřuje. Neveselé, pochmurné, v mnoha ohledech však stále fascinující pohyby nedávné minulosti, jež ovlivňuje dnešek a zítřek, se zejména v hutné Cestě k nesvobodě vrší a vrší. Tam, kde Tyranie funguje jako zvolání, novinový komentář, výzva nebo krátký proslov, má Cesta k nesvobodě ambici zmapovat smýšlení a politickou agendu/propagandu Ruska a USA natolik vyčerpávajícím způsobem, že by vlastně menší množství informací (a kratší stopáž) neuškodila.
V tomto ohledu velmi dobře funguje zvukové zpracování. Herec a dabér Jan Szymik (audioknižními vydavateli dosud opomíjen) se interpretace Tyranie ujal přesně tak, jak lze v daném žánru očekávat. Jeho dikce není přednášková, přesto dobře kombinuje projev ve stylu komunikace s posluchačem – dokáže být místy mírně apelativní (v souznění se Snyderovou předlohou), stejně jako vysvětlující.
To Cesta k nesvobodě byla pro Jiřího Dvořáka vzhledem k výše uvedenému jistě větším oříškem. Autor v ní totiž mnohdy nadmíru využívá podstatných jmen, jazyk – alespoň tedy v českém překladu – je méně „živý“ a vyžaduje více soustředění. Dvořák však i náročné formulace a důležité informace dokáže přednést tak, aby byly při poslechu srozumitelné a dokonce i poutavé. Zvuková verze tak v porovnání s psanou vychází jako působivější a vstřícnější.
Příjemným překvapením je tentokrát zvukový doprovod. Tam, kde by si posluchač představil jen jednoduché výplně nebo pouhé jingly, tvůrci audioknihy skutečně hudebně vypráví. Kompozice příjemně překvapí od samého úvodu, a to v obou audioknihách. Dominuje jí vážnost, nikoliv však patos, spíše zvláštní melancholie a deziluze, která výtečně odráží vyznění textů. Hudební předěly mají dost velký prostor, nikdy ale nepůsobí rušivě a v řadě případů se i funkčně propojují se začínající promluvou interpreta.
I když Snydera někteří kritici za tyto jeho dvě práce napadají z přílišné osobní zaujatosti, pro každého, kdo se zajímá o společensko-politické dění v regionu, jde o takřka povinný příspěvek do diskuse. Snyder patří mezi nezpochybnitelné autority na poli moderní historie a i když (zejména u Tyranie) tentokrát kladl větší důraz na své vlastní znepokojení, než na čistě objektivní sběr dat, je třeba jeho východiska a závěry brát vážně.
