S novou audioknihou nyní přichází Audiotéka.
Ani v jejím případě ovšem nejde o prvního (ani posledního) Viewegha – už před lety vydala Mafii v Praze a následně Mráz přichází z Hradu. Podobně jako tyto dva tituly, je i aktuální Zpátky ve hře určen k prodeji výhradně prostřednictvím on-line obchodu Audiotéky a tak posluchači vyžadující fyzický nosič ostrouhají. Pro tento distribuční model mluví i statistiky, podle nichž je on-line prodej stále na vzestupu, v případě Audiotéky je navíc podepřen silným pilířem v podobě vyspělého e-shopu, nemluvě o kvalitním promo, jímž takové posluchačsky zajímavé tituly bezesporu jsou.
Zatím poslední Vieweghova kniha dostala název Zpátky ve hře, podle jedné z povídek v ní obsažených. Jen těžko by vydavatel hledal titul výmluvnější – po lítostivém Mém životě po životě napsal Viewegh sbírku humoristických textů, jimiž se skutečně jakoby vrací do hry. Přestože v ní často odkazuje na svůj soukromý život a nevyhýbá se ani líčení následků vážné zdravotní příhody, která ho potkala, činí tak s vtipem, nadsázkou a pichlavou ironií sobě vlastní. Znovu dokazuje, že mu humoristická literatura sluší více než pokusy o rozzlobené politické thrillery či sociální dramata.
Lze tedy napsat, že Vieweghova Zpátky ve hře je zábavnou knížkou lehčího žánru a jako taková si čtenáře jistě najde. A najde si bezesporu i své posluchače, neboť její převedení do zvukové podoby je příkladné. Režisér Jakub Tabery pro ni angažoval herce Jiřího Dvořáka, kterého už můžeme považovat za dvorního interpreta Audiotéky (podílel se zatím na většině jejích audioknih). Nejnovější Zpátky ve hře ovšem Dvořákovi sedne ze všech předchozích titulů vydavatele nejlépe. Zdá se totiž, že autor a interpret plují na jedné vlně, že mají stejný smysl pro humor a jízlivost, kterou Dvořák do svého hlasu vkládá, s tou Vieweghovou dokonale koresponduje. Z hlediska interpretačního výkonu tedy nejde audioknize nic vytknout.
Audiotéka pro tento svůj titul zvolila formu čistočisté audioknihy – tedy nekrácené a nedramatizované četby bez jakékoliv hudební složky. Důvody, proč se k tomu odhodlala, si lze jen domýšlet: možná se snažila vyvarovat vyšších nákladů za použití hudby nebo snad její prodejní zkušenosti ukazují, že posluchači dávají takovým panenským nahrávkám přednost. Jsem však přesvědčen, že by alespoň drobné hudební motivy oddělující jednotlivé povídky audioknize prospěly. Vždyť proč nevyužít všech možností zvukového zpracování literární předlohy? Přehlednosti, které lze v tištěné knize dosáhnout třeba vhodnou sazbou, lze u audioknihy docílit právě hudebními předěly.
Audiotéka se po delší době vrací k vydavatelské činnosti a lze konstatovat, že se jí to v případě Zpátky ve hře povedlo. Zvolila předlohu vhodnou pro audioknižní zpracování a sáhla po osvědčeném profesionálovi, kterým Jiří Dvořák bezesporu je. Její audiokniha je zdařilá i po technické stránce a tak snad jen zamrzí zmíněná absence hudební složky. Ale proti gustu žádný dišputát.
