Onou formalitou, pro níž se hlavní hrdina Dyma odebere z Německa do Kyjeva, je záměr získat apostilu, tedy mezinárodní garanci rodného listu, na jehož základě lze získat německé občanství. K tomu se rozhodl po pětadvaceti letech strávených v roli imigranta v Německu, kam jako osmiletý kluk přijel s rodinou, která zde chtěla najít štěstí „v nejkrásnější unimo buňce v Germánii“.
Vypravěčem veškerých peripetií spojených se specifickým druhem dětství, charakteru rodičů a cestou do dřívější domoviny se stal interpret Aleš Slanina. Kapitelmanova literární látka vede jeho projev po hořkosladkých stezkách, po nichž se autor vrací do dětství, své současné já nechává kráčet po Kyjevě před rokem 2021 a utahuje si vlastně tak nějak ze všeho. Prezidenta Zelenského nazývá umanutě prezidentem Komikem, společně jej totiž můžeme sledovat v televizních zábavních pořadech. Všechno, co je na Ukrajině podivuhodné, zdůvodňuje vypravěčova matka lakonickou větou: „To je Ukrajina.“ Na zmíněného prezidenta Komika a ty předešlé, známé nejrůznějšími skandály, ale i na původce ruské invaze, reaguje autor se škodolibostí: „Všechno, co těmhle nahoře ukradnou, je jako zachráněný!“
Dmitrij Kapitelman nepopisuje Ukrajinu jako zemi zaslíbenou, ale ani jako zemi hrůzy. Jeho vlastní matka mu nadává do Němců, jeho nemocný otec se ve své chorobě domnívá, že se narodil „padesátéhopátého padesátýpátý“. Dobrou náladu zde dáte najevo nadáváním na Ukrajinu a sympatického člověka zde označíte jako normálního – protože zůstat normálním v nenormální zemi je těžké. Charakteristika naturelu východní Evropy je více než plná protikladů. Takovou směs postojů smíření, údivu i rozhořčení skvěle Aleš Slanina vyjádřil projevem, v němž jako by bylo znát neustálé pokrčení rameny.
Autorův specifický smysl pro humor si přesně takové pochopení ze strany narátora žádá. Martyrium výpravy do Kyjeva je totiž naplněno ironickými glosami typu, že Dněpr je vlastně něco jako Ganga, které se rovná mírou obsahu toxických látek. Dále třeba hrdina spolu s kamarádem z dětství přichází na to, že tajení kouření před svými rodiči i v dospělosti má v sobě znaky východoevropského naturelu.
Opakovaným motivem jsou pak ve Formalitě v Kyjevě kočky. Hrdina jako by si hledal svůj skutečný vztah k nim stejně jako ke svým rodičům. Domov své matky nazývá „Kočistán“ pro přílišný počet kočičích obyvatel a nedovede pochopit, proč nevěnuje alespoň část péče jeho nemocnému otci. Tragikomické vyprávění je vedeno přes metaforu koček k pochopení rodičů, otázky toho, kam patříme, ale i Ukrajiny celkově. Právě dialogy s kocourem Kusovem jsou momentem, kdy Slanina jako kocour přede a jako člověk hovoří mazlivým hlasem. Jindy v hercově podání cítíme utrpení hrdinova otce po mrtvici, ale i tápání vypravěče po místech v jeho prvním úředním jazyce, tedy ruštině. Kapitoly audioknihy porcuje vhodně zvolená hudba tónů harmoniky.
