Oproti Šepotu z lesa, který se odehrával v Orlických horách, přesadila tentokrát Surmanová děj své druhé knihy na jih Moravy, převážně do Hodonína, kde, jak se o ní můžeme dočíst na stránkách knihkupců v oficiálním medailonku, se v orwellovském roce narodila. V příběhu Zvedá se vítr ale nenajdeme Hodonín orwellovsky dystopický (ačkoliv by to možná nebylo zcela od věci), spíše kingovsky mysteriózní. Výchozím bodem pro zápletku byly tentokrát autorce dvě živelní katastrofy, které se oblastí kolem řeky Moravy prohnaly téměř čtvrtstoletí po sobě. Nejprve šlo o katastrofální povodně roku 1997, následně o ničivé tornádo, které se obcemi na Břeclavsku a Hodonínsku prohnalo v červnu 2021. Na stránkách románu se obě neblahé události, které se nesmazatelně zapsaly nejen do tváře krajiny ale i do lidských duší, propojují v tajemnou krvežíznivou sílu, která si žádá oběti. Postavit se jí rozhodne Filip, který je obdařen zvláštní schopností předvídat neštěstí.
Kateřina Surmanová se rozhodla navázat na úspěch své první knihy a přispěchala s příběhem, v němž se sice snaží samu sebe nevykrádat a námět posouvat dál, drobným odkazem, který její fanoušci jistě ocení, se však k Šepotu z lesa hlásí zcela otevřeně. Jak ale napsat obdobnou knihu a neopakovat se? Na tento problém narazilo mnoho jejích předchůdců, třeba takový Jozef Karika by o těžkostech takového úkolu mohl vyprávět. Surmanová se rozhodla postavit příběh zčásti na populárním prvku, tedy detektivní zápletce. Zdá se, že dobře napsanou vraždou nejde nic zkazit, ostatně severští autoři často tohoto prostředku využívali jako prostředníka k mnohem závažnějším sdělením. Tady však vzniká dojem, že spolu mystično a vyšetřování ne zcela dobře fungují. A platí to bohužel i pro zvukovou verzi z dílny Témbru.
Na Zvedá se vítr jsem se z několika důvodů rozhodl podívat se trojí optikou, a to z hlediska literárního, z pohledu posluchače audioknižní podoby a do třetice netradičně, i jako hodonínského rodáka. Není totiž lehké titul vychválit či naopak jednoduše odepsat. Začněme ale popořadě. Už ve výše uvedené prvotině se ukázalo, jaký talent má Kateřina Surmanová pro spisovatelské řemeslo. Roky v jiném oboru ji zocelily a její psaní vytříbily, takže po této stránce lze i její další práci jen máloco vyčítat. Příběh je psán lehce, čtivě, autorka píše barvitě a vyzrále. Nejde ale o horor, kam se jej trochu nešťastně snaží zaškatulkovat vydavatel. Jde spíše o psychologické drama s prvky nadpřirozena a již zmíněnou detektivní linkou. Možná se ale příběh snaží být tak trochu vším a nakonec vyznívá poněkud mdle. Vykreslení skutečných lidských osudů během obou neštěstí je výbornou ukázkou reportážního stylu, popisované škody, které skutečné živly na Moravě způsobily, jsou vykresleny věcně a přesto životně, až by možná stálo za úvahu, jestli jim paradoxně duchařská a mysteriózní linka neubírá na údernosti. Autorka totiž popisuje osudy konkrétních lidí, byť s upravenými jmény a některými detaily, což spolehlivě vyvolává mrazení v zádech samo o sobě. Stejně tak detektivní zápletka by mohla vystačit na běžný román tuzemské produkce, aniž by se za sebe musela spisovatelka v jakémkoliv ohledu stydět. Až se chvílemi zdá, že tento směr vyprávění trochu zastiňuje samotné téma živlů jako nenasytné šelmy, která touží po krvi.
Jak už bylo řečeno výše, román je psán velmi pěknou češtinou, proto až komicky působí nadužívání slováckého nářečí, kterým se až na výjimky v podobě kriminalisty, hlavního hrdiny a novinářky, původem z Hodonína ale „převychované“ pražskou mluvou, vyjadřuje většina postav. Tím se pomalu dostáváme k úhlu pohledu, jaký zaujmou čtenáři z místa dějiště. Východomoravské nářečí správně užívají především starší literární obyvatelé Dolních Bojanovic, ne tak už ale samotného Hodonína. Toto kdysi převážně německy mluvící město totiž po staletí odolávalo vlivu okolních vesnic a tak byste ani u dnešních obyvatel z valné části na žádné nářečí nenarazili. Autorka skvěle popisuje atmosféru města, které samo o sobě bojuje se svou identitou a patří bohužel po překotném vývoji v minulém století dnes v mnoha ohledech spíše na periferii, dokáže se i po letech v Praze upomenout na různá zákoutí a specifická místa, která se jí podařilo do knihy otisknout. Tím spíše zamrzí některé nesprávné faktografické údaje, protože všeobecně vzato na správnost reálií autorka dbá až s puntičkářskou přesností. Jsou to drobnosti, které sice nejsou klíčové, ale znalce místních poměrů nepotěší, jako například že místní sídliště se správně nejmenuje Jižní Město ale Jihovýchod, nebo že tornádo nemohlo strhnout lávku přes rychlostní silnici, protože zde v té době žádná nebyla.
Na to vše by se dalo namítnout, že jde o zaujatý pohled rodáka, kterému nesedl žánr příběhu. Snad až odbytá zvuková stránka audioknihy ale tak snadno oddiskutovat nelze. Na produkci Témbru bylo po celá léta jeho existence sympatické, že navzdory tomu, že je jeho produkce zpracovávána externě na klíč různými studii a tvůrci, drží si až na výjimky poměrně vysokou laťku úrovně zpracování. Volba kvalitních interpretů, čistý zvuk, příjemná hudební složka, takové byly charakteristiky většiny audioknih s touto značkou na obálce. Pro Šepot z lesa to platilo rovněž, nahrávku režíroval Jan Drbohlav, jehož tvorba má poměrně jasný rukopis a neponechává prostor ke kritice. Zvedá se vítr ale produkoval tým ArtDog, kterému se bohužel nepovedlo udržet vysoko nastavenou laťku. Autorem hudebních předělů i režisérem byl Marek Štifter, pod zvukařskou prací je v anotaci uvedeno jen studio a ne konkrétní zvukař. Hudební melodie jsou střídmé ale poměrně vhodně zvolené, interpret Jiří Vyorálek předvádí standardně kvalitní výkon, byť zdůrazňováním poněkud přehnaného nářečí možná až příliš tlačí na pilu. Problém ale leží ve střižně, kde si tvůrci nepohlídali poněkud dlouhé mezery na nelogických místech a velmi zřetelné a až rušivé nádechy interpreta. To, jak tiše či naopak až sípavě se herec nadechuje, je individuální záležitostí každého interpreta, úkolem zvukaře by ale mělo být, aby tyto zvuky nerušily až příliš. Prakticky žádná profesionální nahrávka nezůstává po této stránce nedotčená, myslet si, že interpret přijde do studia a jeho projev pak míří přímo do prodeje by byl naivní. Sakumprásk vystříhané nádechy herců působí roboticky, ponechané kompletní a výrazné dýchání ale není extrémem o nic příjemnějším. Je škoda, že zvukař Jiřího Vyorálka nepodržel a výsledný dojem z jeho profesionální interpretace takto snížil. Při letmém poslechu to možná nějakou dobu nepoznáte, při soustředěném poslechu si ale těchto chyb nelze nevšimnout prakticky od začátku.
Možná se zdá, že Zvedá se vítr nevyšlo z této recenze jako příliš zdařilá nahrávka. V porovnání s některými především menšími produkcemi jde stále o velmi dobrou audioknihu, ale Témbr má v tomto nevelkém rybníčku takovou pozici a jméno, že jsme u něj zkrátka zvyklí dostat něco víc. Lokální kapela sice také může pobavit na vesnické tancovačce, O2 arénu ale patrně nevyprodá. A obdobně to platí i pro samotnou autorku. Nápady i talent jí rozhodně nechybí, po Šepotu z lesa ale byla očekávání možná až příliš velká a tentokrát si zkrátka vše, jak ostatně ukazují i různá čtenářská hodnocení, nesedlo tak, jak mělo. Věřme, že příště už zase budeme moct více chválit.
