Slovenská autorka Nicol Hochholczerová napsala debut, který byl navržen mezi pět nejlepších knih vydaných na Slovensku v roce 2024. Má strhující charakter a přivádí nás do světa dvanáctileté dívky, s níž prožijeme šest let zmatku, do nějž je uvržena nerovným poměrem s učitelem výtvarného kroužku. Tereza na prahu dospívání narazí na sexuálního predátora, kterému je v této chvíli padesát let. Číslovkami věku obou protagonistů autorka uvádí jednotlivé části textu.
V průběhu tohoto sexuálním zneužíváním poznamenaného křehkého období se mění hlasový výraz interpretky Denisy Barešové. Slečna, která touží být spatřena jako něco víc, než jak ji vidí nic nechápající a nedostatečně empatičtí rodiče, hovoří hereččiným hlasem o všem, o čem nesmí mluvit s nikým. Tento vnitřní monolog je plný až hapticky působících detailů, vzbuzujících neklid, třas a nauzeu. Období a tělo, které má patřit jen jí, nalézáme jako zpustošený svět, který nelze strávit a vyrovnat se s ním, jako tužbu, která je poskvrněná, nešťastná, nekonečná a ponižující. Denisa Barešová finguje okázale vyspělý přidrzlý tón dítěte, které se necítí být dítětem. Do svého hlasu přidává skepsi, zhrublost, jaká dítěti nenáleží, stesk po sobě samé a stín deprese, která se v psyché sexuálně zneužívaných dětí usazuje natrvalo.
Interpretka se svou hrdinkou dokázala takřka splynout. Mluví neurvale, abychom náhodou nepoznali, jak křehkého a zranitelného je založení. Perfektně odvádí dialogy Terezy se spolužačkou Silvií, v nichž se u piva obě tváří světaznale, bezostyšně sdílejí sexuální zkušenosti a vytahují se svou protřelostí. Dodržování pravidel, i co se týče kouření cigaret a zákonem doporučeného věku sexuálního partnera, je podle dospívající Terezy pro sraby. Nasloucháme neštěstí, v němž je uvězněna, když ji stravuje tíha tajemství, které je nad její síly nést. I ona je stravována a konzumována. Barešová vkládá stále více opovržení do repetetivního oslovení „Miláčku“, kterým predátor plýtvá jako cetkami, jimiž svou polodětskou milenku zahrnuje. Až masochisticky popisuje vize spojené s vlasy, kterými se hrdinka dáví, stejně jako by svou zpověď nevyprávěla, ale zvracela.
Novela Nicol Hochholczerové o mládí rozdrceném na padrť, byla kromě rozhlasové četby zdramatizována jako divadelní představení a v březnu letošního roku bude její uvádění završeno derniérou v divadle Koráb. Režie Petra Michálka a výkony dvou hereček Kateřiny Liďákové a Vendy Možnarové pracovala s českým překladem Ireny Steinerové, stejně jako rozhlasové zpracování. Tento překlad je totálně přiléhavý a Denisa Barešová díky tomu pracuje uvolněně s textem tak, jako by vycházel z její vlastní hlavy. Věty hebefilního učitele, který se morálně i věkem rozkládá před očima a s nímž se mladá dívka okamžitě identifikuje, je odporné poslouchat.
Surreálné obrazy přerůstající jeden v druhý, které tvoří maso příběhu Hochholczerové, vidíme díky Barešové plasticky před očima. Děsiví motýli pod jejími slovy rozpínají svá strašlivá křídla v břiše posluchače. Dozvíte se i to, jak kvete v břiše becherovka. Autorka nás zanechává samotné v Tereziných osmnácti letech, jichž chtěla odmalička dosáhnout, u konce s dechem, kdy má život teprve začít. Kvalitní neklid textu podtrhují dobře zvolené amuzikální tóny s melodiemi, jako by parodujícími westernové motivy, tedy připomínky divokého Západu, kde panuje zákon silnějšího.
Četbu Tenhle pokoj se nedá sníst odvysílal Český rozhlas na stanici Vltava v rámci své řady Četba s hvězdičkou ve formě čtyř necelou půlhodinu dlouhých dílů. Celý seriál je posluchačů, zdarma na webu rozhlasu až do konce února.
