Jak se vám navazovalo na první díl čínské série, kterou jste natáčeli zhruba před rokem?
Jana Plodková: Ty sis to před natáčením pouštěl?
Martin Myšička: To ne, ale já jsem s tím neměl problém, hned se mi to vybavilo.
Jana Plodková: Mně taky. I když po roce pauzy jsem měla trochu pomalejší rozjezd. Nikoli ve smyslu hledání charakteru, ale spíš v tom, aby člověk při mluveném slově používal jazyk tak, jak má.

Takže ani čínština nebyla problém?
Martin Myšička: Myslím, že kdyby audioknihu poslouchal někdo, kdo umí čínsky, dost se pobaví. Spoléháme na to, že máme správně připravený fonetický přepis všech názvů a termínů.
Jana Plodková: Aspoň příběhu, navzdory výslovnosti, dodáváme určitou atmosféru.
Martin Myšička: Vystupují tam ale i postavy Číňanů, kteří mluví anglicky. Tak zase můžeme zkusit zanést čínský přízvuk do běžného hovoru.

Korigoval vás v něčem pan režisér?
Jana Plodková: On pan režisér taky neumí tolik čínsky. (směje se)
Martin Myšička: Spíš ve smyslu atmosféry, nebo vnitřního stavu dané postavy. Vždycky se snažil, aby text, jenž je zdánlivě jen popis prostředí, byl už zabarvený náladou postavy, která vchází na scénu. Když to necítil, tak nás zastavil a opravovali jsme.
Jana Plodková: Pro mě byl vždycky těžší začátek nové scény, pokud předtím dlouho mluvil Martin, který měl v tomto dílu obzvláště dlouhé samostatné bloky. Když jsem do toho měla najednou vstoupit, už se mi třeba z hlavy vytratilo, na co přesně navazuji, kde jsem a v jaké náladě. Pak jsem tedy byla pro jistotu poučena, abych se zorientovala.

Jak byste popsali další vývoj vztahu hlavních postav, jejichž perspektivou posluchač skrze vaše hlasy příběh vnímá?
Martin Myšička: Dozvíme se, že Li dostal od nadřízených nůž na krk, aby ukončil svůj nevhodný vztah s Američankou. Bude moci pokračovat ve svém povolání, ale musí se jí vzdát. Poté, co ztratil strýčka a byl kvůli kauze, o níž vypráví první díl, krátce také ve vězení, se tudíž rozhodl, že doktorku Campbellovou vyškrtne ze svého života.
Jana Plodková: Ale neřekl jí to... Margaret je z toho úplně vyřízená, protože celou dobu čeká, že se jí ozve. Pořád ho má ráda, ale zároveň na něj chce přestat myslet, protože v takové nejistotě nemůže žít. V druhém dílu tedy skáče z jedné misky vah na druhou. Dosud v ní vře láska k Limu, ale pak se objevuje nový muž, s nímž by to mohlo vypadat nadějně. Ale stále je tu Li, na kterého má ovšem strašný vztek. Takže zažívá neustálé emocionální výkyvy a skoky.
Martin Myšička: Nový případ ty dva přinutí, že spolu opět musí spolupracovat. Jsou jako magnety – na jednu stranu se ještě přitahují a musí fungovat dohromady, ale na druhou stranu to odmítají a jsou na sebe naštvaní. To je výchozí stav a víc už nebudeme prozrazovat.
 
A jak jste si uvedené emocionální bouře užili herecky?
Jana Plodková: Bylo to zábavné. Zejména mě bavilo hlasem vystihovat různé nuance Margaretiných stavů. Jak v tom lítá nahoru a dolu, aby to posluchače nepřestalo bavit a neměl pocit, že se to jen dokolečka opakuje.
Martin Myšička: Užil jsem si hlavně ty scény, kdy vyloženě vedeme dialog. Tam už jde ve smyslu dramatického útvaru o téměř stejnou práci jako na rozhlasové hře. Když jsme na sebe mohli navazovat a být v kontaktu, pracovalo se mi lépe, než když jsme si jen četli každý svoji kapitolu. Dialogy jsou pro mě vždycky příjemné zpestření. Přímé řeči se se čtou lépe než vyprávěcí mód i proto, že člověk může mluvit více hovorově včetně zámlk nebo přeřeků a není to technická nedokonalost, projev naopak působí o to přirozeněji.

Měli jste nějaké vyloženě oblíbené pasáže?
Jana Plodková: Já jsem si užívala scény, kdy na sebe ti dva třeba i křičí. Hodně mě bavilo, když do sebe jen tak lehce rýpali, spíše v hravém tónu než ve zlém úmyslu. A pak jsem měla ráda zpomalenější a něžnější pasáže.
Martin Myšička: Kromě toho pro mě bylo rovněž zajímavé, když se v příběhu třeba při výslechu objevovaly další postavy, do nichž jsem se pokoušel pocitově ponořit a nějak je odlišit. Typ té figury mě často sám někam navedl, což mě bavilo.

Lišila se nějak vaše příprava od toho, jak jste se chystali na minulý díl?
Jana Plodková: Já se připravovala víc než minule, protože tehdy jsem poprvé pracovala na takovém textu a moc jsem nevěděla, jak na to: různě jsem odkoukávala od Martina a učila se za pochodu. Teď už jsem se tomu věnovala důkladněji.
Martin Myšička: Já si musím vše rozlišit tak, že si podtrhnu, kdo co říká, vyznačím si významové oblouky nebo si dělám v textu značky, abych se na své poznámky pak mohl spoléhat jako na noty. S každou další audioknihou pak získávám určitou zkušenost, která mě vede. Užíval jsem si, když se mi v jistou chvíli ve studiu podařilo, že jsem se na vlně emoce dostal do stavu, kdy pusa mluvila mnohem líp, než jsem u sebe zvyklý. Zjistil jsem, že v něčem už se na sebe mohu spolehnout, až sám žasnu, že to prostě dám. Ale pak jsou zase chvíle, kdy to nejde: jedna věta, kterou jedu třeba pětkrát.
 
Pamatujete se, co vám třeba nešlo?
Martin Myšička: Zejména různé shluky jako „zvlhla“, „mihl“ nebo „na nakládání“. Nebo tam byla věta, která zněla: „Přišli k předmětu, kvůli kterému přijeli...“ Spojení „k předmětu“ jsem zkrátka nebyl schopen vyslovit. Nakonec tam tedy zazní: „Přišli k věci...“ (směje se)
Jana Plodková: Já se porůznu zasekávala kolem popisů pitev, kde se používá terminologie, kterou jsem zaboha nebyla schopná odvykládat v kuse.

Když už s postavami prožíváte ty emoční zákruty, jak jste zvědaví na to, co s nimi bude dál?
Martin Myšička: Tento díl autor ozvláštnil třeba tím, že do příběhu přidal postavě Liho sestru a neteř, o kterou se musí náhle postarat. Margaret tam zase měla Michaela.
Jana Plodková: V příštím dílu to třeba zas bude naopak... Půjdou k sobě, pak zas od sebe a zase k sobě.
Martin Myšička: Nebo budou prostě fungovat jako tandem, který vyšetřuje a možná postupně nebude ta osobní rovina tak akcentovaná. Anebo pokud případně zůstanou spolu, může autor podrobněji zkoumat rozdíly mezi americkou a čínskou náturou a jejich zvyky...

Co vás nejvíc baví na Mayových čínských detektivkách jako takových?
Martin Myšička: Krom toho, že autor umí zručně vybudovat zápletku a udržet napětí, se mi na tom nejvíc líbí čínské reálie: že se to odehrává v podstatě v současném Pekingu a že se vrací k tématu čínské kulturní revoluce i tomu, co to obnášelo a jak se s tím lidé vyrovnávají.
Jana Plodková: Pro mě je vždycky nejvýraznější napětí, kdo je vrah a kdo to vlastně všechno způsobil. Navíc ve Čtvrté oběti se hodně vypráví například o terakotové armádě, takže se člověk dozví zajímavé věci. A baví mě komunikace mezi protagonisty, interakce mezi hlavními postavami.

Měli jste při četbě nějaký moment: Páni, tohle jsem vůbec netušil?
Martin Myšička: Pro mě to byly třeba situace z doby čínské kulturní revoluce. Je tam velká scéna, co se dělo ve školách – kdy bývalí studenti v podstatě šikanovali své bývalé učitele. A kam až to zašlo. Jestli se tohle skutečně dělo, tak je to opravdu šílené. Že to nebylo jen na úrovni policie versus lid, ale že i ti mladí, kteří byli režimem naočkovaní a chtěli být Rudými gardisty, dělali hrozné zlo, ačkoli byli třeba skoro děti. A je poutavé, jak je autor ukazuje po třiceti letech, kde kdo skončil a jak to nesou... a není to černobílé, ukazuje obě strany, viníky i agresory, jejichž role se třeba po letech obrací.
 
Máte pak z četby nějaké „čínské nálady“?
Martin Myšička: Já jsem měl včera chuť na „čínu“. (směje se) Občas mi to tak ťukne v mysli, že by bylo zajímavé se o tom světě dozvědět trošku víc, než jak ho člověk obvykle vnímá. Četba čínských thrillerů mi připomíná, že realita je mnohem pestřejší a více vrstevnatá, než si jak to běžně uvědomujeme. Že se podstatně liší od schematického obrázku, který v nás možná vězí.
Jana Plodková: Já jsem to měla spíš u prvního dílu, co bych si pustila za film, co bych si o Číně dál přečetla a co bych si dala k jídlu...

Poslouchali nebo četli jste krom „svých“ čínských thrillerů i jiné detektivky od Petera Maye?
Martin Myšička: Poslouchal jsem dvě, které načetl Jiří Dvořák: Skálu a Muže z ostrova Lewis. Ty mají, vzhledem k tomu, že se odehrávají ve Skotsku, zase úplně jinou atmosféru. Je vidět, že má autor široký záběr a umí různá prostředí.

Posloucháte audioknihy?
Jana Plodková: Víc poslouchám, když mě čeká nějaká delší cesta autem. Moc se mi nestává, že bych si doma jen tak sedla a pustila si audioknihu. Vždycky u toho musím něco dělat, aby se to linulo vedle té činnosti. Mám takhle doma nachystané skoro všechny díly od Joa Nesbøho. A také ráda poslouchám nahrávky starších herců, kteří už mezi námi třeba nejsou, cítím v tom jistou nostalgii.
Martin Myšička: I já audioknihy poslouchám rád, ale mám různá období. Někdy jsem zahlcený informacemi i slovem, takže si pár měsíců dávám pauzu, než se k tomu zase rád vrátím. Baví mě audioknihy i rozhlasové hry, ale je strašně důležité, kdo to čte a jak. Někdo je mi svým projevem velmi sympatický a rád vnímám jeho hlas. Podstatný je samozřejmě i obsah – některé téma vtáhne samo o sobě, jindy je těžší se na to soustředit. Také si je pouštím nejvíc v autě, nebo u činností, kdy je volná hlava: že se zaměstnají ruce nebo oči... Kdysi jsem hodně poslouchal, když jsem nemocný musel ležet.

Máte při poslechu tendenci herecky hodnotit kolegy, nebo se necháte vtáhnout a na herecké finesy zapomínáte?
Jana Plodková: Já se nechávám strhnout. Samozřejmě se někdy stane, že objevím něco, co na sebe upozorní, ale nenastává hned situace, že bych si řekla, jak bych to udělala lépe. Jsou momenty, kdy člověka může něco zatahat za uši, ale to jsou malinké nuance.
Martin Myšička: Já to mám podobně, a co se týká „zatahání za uši“, také to někdy slyším, nebo si to uvědomím. Protože vím, jak audioknihy vznikají, je mi jasné, že třeba už jen nebyl čas na opravu. Ale funguje to mnohdy opačně – žasnu, jak bravurně někdo dokáže přečíst takový text a vtáhnout nás posluchače do děje a vykreslit situaci i jednotlivé postavy. Hodně se tím tedy i učím. Jak je důležité dát slovu čas, správnou intonaci a význam.

Jste pak schopni poslouchat i sami sebe?
Jana Plodková: Části Pána ohně, prvního dílu série, jsem poslouchala, ale nedošla jsem k takovému stavu, abych si to pustila úplně celé. Nemám na to nervy, protože vím, kde a co dělám špatně a připadá mi zbytečné ještě si to připomínat.
Martin Myšička: Já také, když se slyším nebo vidím, většinou vnímám to, co se mi nelíbí a co bych změnil. Poslech vlastní nahrávky je ale zároveň velmi poučný, takže i když je to někdy bolestivé, občas si pouštím vybrané pasáže. Ale jednou se mi stalo, že jsem jel autem a v rádiu běžela nějaká stará hra, kterou jsem si už nepamatoval. A zazněl v ní i nějaký celkem povědomý hlas – až po jednom dialogu jsem si uvědomil, že jsem to namluvil já. Takže nastal i opačný případ, že jsem si řekl: Jo, to bylo docela dobrý. Ovšem jinak jsem, když slyším sám sebe, nastavený tak, že víc zaznamenávám spíš chyby; například špatně vyslovená „l“ a tak podobně. Na druhou stranu si uvědomuju, že u některých herců to vůbec nevnímám. Když mě poslech vtáhne, nevadí mi, že třeba taky nemají úplně dokonalé „l“. Tím se konejším.
 
Co se chystáte číst o dovolené?
Jana Plodková: Já mám letos hodně pracovní léto, místo knih se budu spíš připravovat – začínají mi tréninky na Stardance a v srpnu točím film Absence blízkosti. Ale jedno léto jsem měla hodně spojené s Feuchtwangerem, protože jsem tenkrát přečetla skoro všechny jeho romány a bylo to pro mě dechberoucí. Takže si myslím, že Feuchtwanger je na léto skvělý, třeba Goya nebo Lišky na vinici. Teď čtu knihu Bohyně a býk z doby Mínojců, která je velmi zajímavá. Skvělá byla i autobiografie Cesta Cecílie Šternberkové, kde popisuje období první poloviny 20. století a tehdejší způsob života šlechty – to se mi líbilo hodně, protože spoustu věcí jsem nevěděla. Takže si na cestu vezměte Cestu.
Martin Myšička: Co se týká četby, mám neustále v řadě připravené desítky knih a titulů, které bych si chtěl někdy přečíst a bohužel nakonec nepřečtu téměř nikdy nic. Ale když už jsme u té Číny, mám rozečtený román Totem vlka, který napsal autor pod pseudonymem Ťiang Žung. Odehrává se sice v Mongolsku, ale jedná se o příběh čínského studenta a je to pozoruhodný román o inteligenci vlků a o jejich soužití s pastevci. Anebo se také těším na životopisnou knihu Havel od Michaela Žantovského. A chtěl bych si poslechnout druhý díl Mycelia Vilmy Kadlečkové.