Motivy svých knih prý často nalézáte ve vlaku, stalo se tak i u postavy Ptáčníka, kterou stavíte jako hlavní vedle postavy Báry v románu Čas vos?
Trávím spoustu času cestováním ve vlaku a někdy z povídání s lidmi vznikne takový ten střípek, jako celá moje první kniha Slepá mapa. Ta totiž vznikla na základě vyprávění životního příběhu jedné paní. Ta nám, cizím lidem, popsala svůj vztah s dcerou, za kterou jela a měla moc ráda, což jí samotné ale říct nedokázala. U Času vos vznikla inspirace v období, kdy jsem hledala cesty ke spokojenosti a životní rovnováze. Věděla jsem, že v ní chci mít dvě postavy a chtěla jsem, aby měly něco v minulosti společného. Postava Báry se vrací na místo, kde kdysi byla spokojená. O druhé postavě jsem věděla, že má být mužská a bude žít osamělý, ale naplněný život. Určitou dobu jsem hledala, jaké naplnění by to mělo být. Pak mi známý na dovolené povídal o pánovi, s kterým se vídá v hospodě a který nemluví o ničem jiném než o jídle a ornitologii, a tehdy jsem si řekla, že ten můj druhý hrdina bude Ptáčník.
Proč je postava Ptáčníka psána v er formě, zatímco Báry v ich formě? Souvisí to s tím, že Bára vychází z vás, a proto do ní vidíme, zatímco Ptáčníka nahlížíme zvenku?
Ich forma víc umožní nahlédnout do nitra postavy, ale nedokáže povykládat věci, které postava neví, které jsou za jejím obzorem. Proto jsem Ptáčníka nechala vyprávět vševědoucím vypravěčem, protože ten mohl sdělit všechno, co postavy nevěděly. – V mé předchozí knize Les v domě je jen jeden vypravěč, a tím je mladá dívenka. Někteří čtenáři se mě ptají, co se stalo s jejím otcem? Já vždycky říkám: já vím, co se s ním stalo, ale hrdinka, která příběh vypráví, to říct nemohla, protože ona to neví.
Nicméně v jiném vašem románu, Hana, se vypravěčka Mira noří do svého dětství, potom se přenášíme do vyprávění o Haně Miřinýma očima, poté naopak zase začíná vyprávět Hana.
Ta kniha má tři části, původně první část vyprávěla Mira a tu prostřední vyprávěl vševědoucí vypravěč, kterým byl dům, ve kterém Mira žila, a třetí část vyprávěla Hana. Pan redaktor z nakladatelství mi řekl, že si myslí, že by prostřední část měla vyprávět Mira. Po dlouhých dohadech jsme dali text číst třetí osobě, abychom získali další názor, nechala jsem se udolat a dodnes musím říct, že toho lehce lituju.
Říkáte o sobě, že píšete, jak se říká na první dobrou, bez vícera verzí. Jak zachováváte soudržnost při střídání časových rovin?
Fakt je ten, že píšu sice jenom jednu verzi, ale strašně dlouho, vlastně denně jenom kousek. Vždycky začínám psát tím, že si text zase celý přečtu, takže tím pádem neztrácím tu linku a onu jedinou verzi stále zpřesňuju.
Jste spíše autorka, která pracuje za denního světla?
Když jsem chodila do práce, tak jsem samozřejmě musela psát odpoledne, teď většinou ráno sednu k počítači, jako bych šla do práce, ale nejdřív vyřídím maily, protože já jsem typ, co má rád čistý stůl.
Častěji zobrazujete své literární světy z pozice ženských postav, než mužských. Mnohokrát se však vciťujete do dítěte. Jaké je pro vás navracet se do dětského způsobu uvažování?
Všichni jsme byli dítětem, tak si myslím, že každý se tam nějakým způsobem dokáže vrátit, ale když se na moje knihy podíváte, tak já vlastně vyprávím už dospělýma očima o tom, jaké to bylo, když ta postava byla malá, jako je tomu u Miry v knize Hana a zrovna tak je to třeba u Bohdany v Tichých rocích.
V případě audioknižní verze Času vos bylo vyslyšeno vaše přání volby interpreta Jana Vlasáka. Čím vám přesněji jeho hlas učaroval?
Od té doby, co moje knihy začaly vycházet jako audioknihy, tak audioknihy sama dost poslouchám a někdy si vybírám knihy i podle hlasu. Pan Vlasák dokáže text posunout na vyšší úroveň. Miluju jeho interpretaci Soumraku dne, který jsem poslouchala dvakrát kvůli němu, a také protože mám ráda Kazua Ishigura. Poslouchám i jím načtené detektivky. On dokáže s hlasem opravdu kouzlit, vystihnout atmosféru, dokáže tu postavu odlišit.
Máte možnost nějak ovlivnit i režijní pojetí audioknihy?
Ani bych se neodvážila do toho zasahovat, protože ráda přenechávám práci odborníkům, to říkám jak u divadelních zpracování, tak u audioknih. Věřím tomu, že se budou snažit dělat svoji práci dobře a nikdy jsem nebyla zklamaná.
U které vaší audioknihy jste cítila, že vaše předloha ožila interpretací tak, jak se odehrávala ve vás samotné při psaní?
Moc se mi líbí audiokniha Hana, ta se opravdu povedla. A taky samozřejmě Čas vos. Interpret i režisér do zpracování vkládají něco ze sebe, ale mě právě zaujme, že třeba kladou důraz na jiné místo, než jsem při psaní slyšela ve své hlavě.
Překvapilo vás někdy samotnou, že by změnou důrazu na jiná místa vysvitl nějaký pro vás nový význam?
Nikdy z toho neudělají jinou knihu, jen vidím, že text vnímají jinak, jako v případě divadelního představení, kdy existují tři představení Hany a každé představení jiné.
Zatímco Čas vos je vaším sedmým románem pro dospělé, pro děti jste napsala nedávno už šestou knihu. Poslouchají vaše vnučky audioknižní verze nebo raději čtou vaše knížky?
Druhý díl Strašidýlka Stráši jsem psala i na popud mé devítileté vnučky, protože milovala první díl. Při psaní jsem se jí ptala, co by v knížce mělo ještě být, a navíc jedna postava se jmenuje po ní, Helenka. Helenka už si čte i sama, ale jinak dětem čteme, protože jsou ještě malé.
Na co se vás ptají dětští čtenáři na besedách?
Besed pro děti se neúčastním, a to z prostého důvodu, že jsem dlouhou dobu učila a vím, že kolikrát jsme na takovou besedu děti přivedli a nebyly tam úplně dobrovolně, a tak prostě ruší, nebaví je to. Na veletrhu Svět knihy to byl výjimečný případ.
Jak jste našla odvahu k prvnímu románu? Na besedě na zmíněném Světě knihy jste říkala, že se považujete za někoho, kdo neumí psát.
Teď už bych neřekla, že neumím psát, naopak myslím, že píšu docela dobře, ale je fakt, že moje cesta ke psaní byla dost dlouhá. Ještě před revolucí jsem se po gymnáziu nedostala na školu, na kterou jsem chtěla, vdala jsem se, najednou jsem měla dvě malé děti, při mateřské jsem studovala nástavbu, abych měla aspoň ukončené vzdělání. Přišla revoluce a mně se otevřely dveře ke studiu, po kterém jsem strašně toužila, a protože jsem v té době uměla anglicky, tak mě oslovili na střední škole, jestli bych tam nešla tu angličtinu učit. Při zaměstnání mi dovolili vystudovat, tři roky češtinu, tři roky angličtinu. V té době jsem začala ještě překládat, takže jsem pracovala, měla jsem děti školou povinné a vedla kurzy angličtiny. To byl rok 2000. Tehdy jsem šla za mým mužem a řekla: Co kdybych dala v práci výpověď, zůstala doma a prostě jen překládala a učila? Neřekla jsem mu, že chci začít psát, protože jsem si tím nebyla úplně jistá. Pak jsem zjistila dvě věci. Za prvé se ukázalo, že být na volné noze neznamená mít spoustu volného času. Za druhé nastal moment, kdy jsem zjistila, že neumím psát. Sedla jsem k počítači, měla v hlavě psychologický příběh Slepá mapa a nakonec mi z toho vylezla rodinná sága. Navíc těch pár psychologických momentů mi potom ještě v redakci vyškrtali, protože měli dojem, že zpomalují děj. Celý proces s mým stylem psaní trval víc než 10 let. Až na podzim 2011 jsem poslala do nakladatelství Host text, u kterého jsem měla pocit, že má fungující tvar, i když je to jiná kniha, než jsem chtěla původně napsat. To znamená, že jsem začala psát v 37 letech, a když ta knížka vyšla, tak mi bylo 50.
S jakými tvůrčími obtížemi jste musela bojovat?
Na první knize jsem se vlastně všechno naučila, neprošla jsem žádnými kurzy tvůrčího psaní, nevěděla, jak příběh postavit, proto jsem to zpočátku tak divně lepila. Myslela jsem, že když znám příběh, tak ho prostě napíšu, ale tak to není. Postavy je třeba nějak charakterizovat. Dnes vím, že je nutné mít nejdřív promyšlenou atmosféru té knihy. Potom přišla druhá kniha Hotýlek, kdy jsem měla záměr napsat takovou mozaiku doby. To už jsem měla víc uvážené, dopředu narešeršované i promyšlené postavy, ale stejně jsem neměla jistotu, že text drží dobře pohromadě. U následující Hany se domnívám, že už jsem lépe věděla, jak psát, a teď doufám, že už psát umím. – Nicméně ono to u mě nebylo o odvaze, já jsem nad tím takhle vůbec nepřemýšlela. Do knižního světa jsem vstupovala trochu naivně.
Pro mnoho lidí jste jako spisovatelka velmi inspirativní, protože dokazujete, že nikdy není pozdě začít psát. Věděla jste už jako dítě, že je to vaše poslání?
Vyrůstala jsem obklopená knížkami, knihy byly součástí života v rodině. Když mi vyšly první knihy, ukázalo se, že moje rodina to pokládá za něco samozřejmého a přirozeného. Když se před dvěma lety odehrávaly události spojené s knihou Les v domě, říkala jsem si: Vždyť já vlastně psát nemusím. Ale pak jsem si uvědomila, že psaní je odedávna mojí součástí a že si ho nenechám vzít.
Měla jste vztah k příběhům už jako předškolní dítě, například prostřednictvím mluveného slova?
Poslouchání nedělních pohádek byl pro nás způsobem, jak být spolu. Milovala jsem tehdy mimo jiné četbu Bylo nás pět v podání Františka Filipovského.
Jaké další audioknihy vás uchvátily?
Kromě zmíněného Soumraku dne Kazua Ishigura mám opravdu moc ráda audioknihu Alias Grace od Margaret Atwood (interpretovala Lucie Pernetová, pozn. red.) a samozřejmě proslulého Kmotra s hlasem Oldřicha Kaisera. Z těch novějších mě naposledy velmi zaujala autobiografická audiokniha Můj život v Severní Koreji, při níž jsem si musela uvědomit, jak dokáže být život opravdu těžký a krutý (svědectví o životě Pak Čihjon, ženy, která uprchla ze Severní Koreje, byla prodána do otroctví a přežila věznění v severokorejském koncentračním táboře, pozn. red.).
